Janáčkovy mužské sbory z pohledu současné interpretace

Pavel Režný

Katedra hudební výchovy PdF UP v Olomouci

Souhrn

Autor se zamýšlí nad kritérii, kterými se řídí dnešní pohled na hudební interpretaci. Dále poukazuje na podstatné momenty, které jsou důležité pro moderní interpretaci sborových děl Leoše Janáčka v současnosti.

Klíčová slova

Janáčkův kompoziční styl, interpretace, interpretační tradice, interpretační pojetí, Pěvecké sdružení moravských učitelů.

Summary

The author thinks about criteria which has been guided a present view of music interpretation by. Then he refers to essential moments which are important for a modern interpretation of choir compositions of Leoš Janáček nowadays.

Keywords

Janáček´s style of composition, interpretation, tradition of interpretation, view of interpretation, Moravian Teachers´ Choir

Na hudbu existuje celá řada různých pohledů podle toho, pod jakým názorovým úhlem ji chceme hodnotit. ”Teoretické úvahy o hudbě lze sledovat hluboko do starověku. Ve vyspělých kulturách patří nedílně k tomu, co hudbu pozvedlo z pouhých tradovaných praktik (usus) k uvědoměle utvářenému umění (ars). Teorie se proto specifickým způsobem podílí na hudbě, zvláště pak na hudbě evropské.”1 Hudební teorie je pak chápána jako protipól (opak) hudební praxe. V rámci hudebněvědného bádání se vytvořila oblast systematické hudební vědy, která zahrnuje disciplíny, které nejsou orientovány primárně historicky. Jejich výsledků pak využívá kromě jiných také hudební i n t e r p r e t a c e . V této souvislosti se nutně musíme vyrovnat s celou řadou souvisejících pojmů a označení: provozovací praxe, notový zápis, znějící podoba hudby, idiomatika autora2 a pod.3

Každá skladba může být provedena různými způsoby. To s sebou přináší celou řadu otázek, které se týkají “správnosti” určitého pojetí a souhrnu požadavků na interpretaci. Detailně se tímto zabývá Jaroslav Zich v Kapitolách a studiích z hudební estetiky,4 zejména v části Interpretační pojetí.5 Rozlišuje zde obecně dobové pojetí, v němž žádáme historickou věrnost podání,6 dále pak hudbu introvertní a extravertní7 a konečně pojetí romantické a moderní.8 Zich uvádí dva rysy charakteristické pro moderní pojetí:

  1. Výkonný umělec už nevidí - obrazně řečeno - vše jen introvertními brýlemi, jak to často činil jeho pozdně romantický předchůdce; přitom však si introvertní pohled nijak neupírá. Dovede dát každé hudbě, co si sama žádá, tedy introvertní hudbě introvertnost, extravertní extravertnost a neutrální hudbě onen odstín, který jí právě vyhovuje. …
  2. Vyumělkovaná práce s menšími nebo i drobnými interpretačními prostředky se opouští, zejména je-li třeba, aby se uplatnila prostota, jednoduchost dané hudby. Umělec se spíše orientuje na větší plochy. 9

Výsledkem všech těchto snah je potom určité pojetí, které nám zprostředkovává výkonný umělec - interpret. Interpret je vlastně prostředníkem mezi skladatelem a posluchačem. Nemůže být jen poslušným nemyslícím vykonavatelem partitury, to by bylo velmi málo. Je nutné, aby do tohoto procesu vložil své představy, zkušenosti a dovednosti. Na jedné straně je určitě otázkou, jak je a jak vůbec má a může být zápis podrobný. Když by interpretovali všichni dané dílo stejně, ve shodném výrazu, tempu, dynamice a agogice, přestala by de facto existovat osobitost a originalita jednotlivých výkonných umělců. Protože každý jedinec je nenapodobitelný originál, nutně nemohou existovat ani do detailu identické interpretace. Zvláště u díla takového autora, jakým je Janáček, je to věc naprosto nemožná. Leoš Janáček bezesporu patří mezi nejosobitější a nejoriginálnější představitele moderní české hudby. Jeho velmi rázovitá jedinečnost, která se projevovala jak v jeho jednání a lidském chování, tak i ve vztazích k okolnímu světu, je neopakovatelně vetknuta do jeho hudby. Originalita i odpor ke všemu předepsanému a konzervativnímu, to jsou atributy, jež nejprve za skladatelova života byly spíše zdrojem nepochopení a neporozumění, aby posléze dopomohly až k celosvětovému uznání díla Leoše Janáčka. Pravděpodobně neexistuje a ani nemůže existovat nějaký jednoduchý a jednoznačný "návod" pro správné interpretování Janáčkových skladeb. Je třeba se nejprve blíže seznámit se skladatelovým životem, s vlivy, které na něho působily, jimž musel čelit a s nimiž se musel vyrovnat. Teprve pokud známe tyto okolnosti, můžeme přistoupit k interpretování Janáčkových skladeb.10

Autor Janáčkova formátu samozřejmě nemůže uniknout pozornosti muzikologů. Je rovněž pochopitelné, že některé náhledy se postupně během času vyvíjejí a v diskusích i mění. "Janáček je proces, ne bronzová socha a je stále živý, proměnlivý a aktuální".11 Vedle literatury zabývající se z různých pohledů problematikou Janáčkova života a díla existují pochopitelně i publikace, které jsou zaměřeny specializovaně pouze na určitou oblast, jež se dotýká Janáčkovy tvorby. Z nich je vzhledem k danému tématu nejcennější literatura o interpretaci vokálních děl Leoše Janáčka. Že jejími autory jsou hlavně sbormistři, kteří sem zanesli poznatky, ke kterým se propracovali sami při nácviku a praktickém koncertním provozování Janáčkových vokálních skladeb s konkrétními pěveckými hudebními tělesy, jistě není náhoda.

Janáček byl známý tím, že se svými skladbami nebyl napoprvé nikdy zcela spokojen a vždy je opravoval, měnil, nebo zcela přepracovával, až je vybrousil do oslnivě zářivé podoby. Nesmírně důležitým momentem potom bylo, pokud měl možnost skladbu korigovat za spolupráce s vynikajícím interpretem. Takovým neocenitelným partnerem bylo Janáčkovi v mnoha případech jeho mužských sborů Pěvecké sdružení moravských učitelů v čele s profesorem Ferdinandem Vachem. Spolupráce nebyla zcela bez problémů.12, 13 Konečným výsledkem pak byla interpretační tradice, která byla vzorem i pro ostatní sbory. Nejde však v žádném případě o konstantní neměnný stav. Stejně jako narůstají nároky na pěveckou techniku, rozvíjejí se možnosti lidského hlasu a objevují se nové podněty pro jeho rozvoj, stejně prochází určitými proměnami také interpretace mužských sborů Leoše Janáčka.14 Vývoj nešel pouze po linii PSMU (F. Vach, J. Šoupal, A. Tučapský), ale podstatnou měrou a objevným přístupem se na něm podíleli i jiní dirigenti. Tím nejvýraznějším byl Josef Veselka, který se nebál překročit hranici tradice a přednést Janáčka podle svého. Jeho přístup nabídl nové pohledy na interpretaci Janáčkových sborů a inspiroval další sbormistry.

To, za čím Janáček ve své sborové tvorbě dlouho a houževnatě šel, ozřejmuje si na stále nových detailech rysy své objevné hudební řeči, dorostlo v těchto rozsahem nevelkých, ale výrazově mohutných dílech k stylovému vrcholu. Po lidových textech prvých sborů s jejich idylismem, humorem, cudnou milostnou poezií a nerozvitou epickou vzrušeností měl texty přímo volající po novém výrazu, po skutečné hudební dramatičnosti. Janáček ovšem také niterně prožil, co Bezruč hřměl do světa svými zvláštními, drsnými a přece nesmírně lidskými verši. Tak se rázem jako po úderu blesku spojilo skladatelovo tušení nového sborového projevu s inspirativní ohňovou září básníkova slova a vznikly skladby, jež Janáčka proslavily v celé Evropě dávno před Její pastorkyní a jimiž stanul přímo v ohnisku společensky pokrokově orientované hudební tvorby našeho století .15

Abychom co nejhlouběji pronikli k co nejúčinnější interpretaci, musíme si uvědomit, jak vlastně u Janáčka probíhá tvůrčí proces a s jakými prvky při něm pracuje. Sem zejména patří: časté stupňování a uvolňování napětí, opožďování a různé “fázování” dvou i více vrstev, časový posun metrických fází, neustálé opakování sčasovek, prolínání různých rytmických pásem a vrstev, paralelní (simultánní) expozice různých nebo stejných textů v jednotlivých hlasech…

Nedílnou součástí sbormistrovské přípravy koncepce interpretace musí být seznámení s některými specifickými janáčkovskými termíny jako je zejména sčasovka16 a s ní související osobité Janáčkovy výrazy (znící sčasovka, výsledná sčasovka, čítací sčasovka, sčasovací dno, sčasovací vrstvy, kontrapunkt sčasovek a jiné ) .

Aspekty tohoto typu vynikají zejména u nejvýznamnějších Janáčkových sborových kompozic, které jsou určeny pro velký mužský sbor. Jiný zvuk bude logicky mít čtyřicetičlenné těleso a odlišné možnosti práce a zvukový výběr pro dirigenta nabízí mužský sbor, který má v jednotlivých hlasech zastoupení 15 a více (tj. dohromady nejméně 60) zpěváků. Podstatná je samozřejmě úroveň hlasových kvalit v každém hlase a schopnost pěvců dokázat akceptovat interpretační záměry dirigenta.Nestačí dílčí znalost toho, co je uvedeno v partituře. Notový zápis jednak obsahuje některé poznámky umožňující různý výklad (např. pojem solo), jednak nelze v případě tohoto autora vše v podobě notového zápisu a provozovacích pokynů zachytit. To, co však bylo v Janáčkových mužských sborech v době jejich vzniku na počátku XX. století ohromující modernou, kterou byly schopny interpretovat jen ty skutečně nejlepší sbory, to dnes už patří mezi klasický sborový repertoár. Novátorské postupy např. v Potulném šílenci, které se v době svého vzniku jevily jako takřka nezpívatelné, jsou dnes co do obtížnosti a komplikovanosti překonány u soudobých autorů i v tvorbě pro dětské sbory (viz např. povinná skladba vlámského autora pro festival dětských sborů v Neerpeltu v roce 2002). Jestliže stoupá kvalita pěveckých sborů a zvyšuje se jejich schopnost interpretačně zvládat rytmicky, melodicky a tonálně značně obtížné a komplikované partitury, je pochopitelné, že určitým vývojem také prochází interpretace sborů starších, tedy i Janáčkových. Teprve důkladná znalost celého podhoubí, z něhož Janáčkova tvorba vyrůstá, tedy i okolností vzniku a jedinečného způsobu kompoziční práce, spolu s neustále se zvyšující úrovní moderního sborového zpěvu, vedou k posluchačsky přesvědčivé a výrazově působivé reprodukci sborových děl Leoše Janáčka.

Poznámky:
  1. In MICHELS U. Encyklopedický atlas hudby. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000, s. 13
  2. Každý autor má oblíbené určité své tóniny. Janáček si liboval v tóninách s velkým počtem bé (b).
  3. Blíže viz např. J. Zich, J. Jiránek a další.
  4. ZICH J. Kapitoly a studie z hudební estetiky. Praha : Supraphon, 1975. 1. vydání. 240 stran
  5. Viz Zich J. Kapitoly a studie z hudební estetiky. s.113 - 140
  6. Viz Zich J. Kapitoly a studie z hudební estetiky. s.116 n.
  7. Viz Zich J. Kapitoly a studie z hudební estetiky. s.119 n.
  8. Viz Zich J. Kapitoly a studie z hudební estetiky. s.122 n.
  9. Viz Zich J. Kapitoly a studie z hudební estetiky. s.125-126
  10. Od dob L. van Beethovena se např. ctí tzv. “Princip poslední ruky” – nesmí se zasahovat do zápisu. U Janáčka je typické, že v jeho případě tento princip neplatí.
  11. BARVÍK M. Poznámky k popularizaci života a díla Leoše Janáčka. in Hudba Leoše Janáčka ve škole, Sborník z konference Janáčkiana, Ostrava, 1997, s.133
  12. Ne vždy šlo vše podle Janáčkových představ. Vach např. původně odmítl Sedmdesát tisíc, jako neproveditelné.
  13. Je známa např. následující příhoda: “Když se Sdružení v roce 1927 připravovalo k zájezdu do Frankfurtu nad Mohanem na mezinárodní výstavu Hudba v životě národů, rozhodl se Vach uvést v programu vystoupení i sbor 70 000 a pozval Janáčka, aby si jej přišel poslechnout. Při zpěvu nás v jednom místě náhle přerušil a řekl: “Pane profesore, toto místo je hluché.” Přidali jsme, Janáček však stále nebyl spokojen. Nato jej Vach požádal: “Mistře, prosím vás, zahrajte nám to místo, abychom věděli, jak si to přejete.” Janáček je zahrál a opravdu to nebylo hluché. Vach naslouchal s pohledem upřeným k zemi, na rtech se mu objevil dobromyslný úsměv. “Tož, tak to musíte zpívat!” “Nemůžete? A pročpak ne?” “Vy jste, Mistře, držel po celou tu dobu nohu na pedálu a my to zařízení nemáme”. “To máte pravdu. Tož zpívejte, jak můžete.” in 80 let PSMU, Profil, Ostrava 1983, s.18-19.
  14. “Janáčkova sborová tvorba vnesla úplnou revoluci do reprodukčních tradic našeho sborového dění. Je charakteristická svou dravostí, rytmickou prudkostí až živelností, výbušnou dramatičností, zvukovou efektivností, jinde zase vroucí melodickou šíří, zpěvností, kouzelnou lyričností. Zvlášť je třeba připomenout Janáčkův smysl pro velké hudebně dramatické katarze. Ve světle těchto charakteristik je třeba pohledět s nemalým obdivem k prvým propagátorům Janáčkova díla, kteří se nebáli postavit se za onu revolučnost a novost ve sborové tvorbě.” KOSTEČKA J. Charakteristika Janáčkova sborového díla a některé zvláštnosti v jeho interpretaci. Brno : Opus Musicum, 1975, s. 231-232.
  15. In Skladby na verše Petra Bezruče, J. Šeda - cover, Supraphon, Praha 1976, (nestránkováno).
  16. Jakýkoliv výrazný rytmický útvar vytvořený z několika tónů.