K podstatě termínu pasivní bilingvismus
Kamil Kopecký
Katedra českého jazyka a literatury PdF UP v Olomouci
Souhrn
Tento příspěvek rekapituluje základní pohledy na termín bilingvismus, využívá znalostí psycholingvistiky a sociolingvistiky, vysvětluje vliv bilingvismu na proces osvojení si cizího jazyka. Dále popisuje pasivní bilingvismus slovenštiny v československém prostředí a tvorbu jazykového konstruktu – československého jazyka.
Klíčová slova
Bilingvismus, sociolingvistika, psycholingvistika, proces učení, jazykový konstrukt.
Summary
This article recapitulates basic points of view on the term bilingualism. Bilingualism is defined as a skill to use at least two languages, pertinently as a skill to use two languages as well as parental language. We illustrate other meanings of this term – concepts of sociolinguistics and psycholinguistics, phases of learning process, bilingualism in the Czechoslovakia and a value of these concepts.
Keywords
Bilingualism, sociolinguistics, psycholinguistics, learning process, language construct.
Abychom mohli objasnit podstatu pojmu pasivní bilingvismus, je nutné definovat termín bilingvismus jako takový. Bilingvismus (z latinského základu) je chápán jako schopnost užívat dva jazyky, popř. více jazyků1, případně jako jazyková dvojjazyčnost, tj. dokonalé užívání dvou jazyků, zpravidla mateřského jazyka a jazyka cizího, takže cizí jazyk může za určitých okolností rovnocenně nahradit jazyk mateřský2.
Bilingvismus se někdy rozlišuje na bilingvismus individuální a skupinový. Skupinový bilingvismus může nabývat celospolečenských forem – stává se často bilingvismem státním (zde hovoříme již o tzv. multilingvismu – i když použijeme jen 2 jazyků). Opakem bilingvismu je monolingvismus (jednojazyčnost). Česká republika je v současné době v zásadě společností monolingvní, ale žije v ní nepochybně i řada jedinců bilingvních, zatímco dříve byl např. česko-německý bilingvismus celospolečenským jevem3.
Na pojem bilingvismus lze nahlížet zejména z pohledu dvou pomezních jazykovědných disciplín – psycholingvistiky a sociolingvistiky. Bilingvismus v psycholingvistice znamená střídavé používání dvou jazyků u jediného mluvčího. V sociolingvistice jde naproti tomu o bilingvismus sociální, tedy o dvojjazyčnost celých skupin společnosti nebo v krajním případě celého jazykového společenství.4
Z pohledu psycholingvistiky je za bilingvního člověka považován ten, který zvládl oba jazyky v plné šíři (což nelze říci o bilingvnosti češtiny a slovenštiny v ČSR) a je schopen je užívat stejně dokonale – na úrovni mateřského jazyka. V sociolingvistice však pouze stačí, aby v rámci jednoho společenství vedle sebe koexistovaly dva jazyky, bez ohledu na to, kolik obyvatel těmito jazyky mluví, či do jaké míry ovládají oba jazyky (což platí i pro ČR po roce 1993).
| Bilingvismus z pohledu pomezních jazykovědných disciplín | |
| Psycholingvistika | Sociolingvistika |
| - je nutné zvládnutí dvou jazyků v plné šíři, včetně schopnosti používat jich stejně – tj. na úrovni mateřského jazyka | - je nutná koexistence dvou jazyků v rámci jednoho společenství – bez ohledu na množství jejich uživatelů či na míru ovládnutí obou jazyků |
| Př. Kanada, Belgie, ČSR | |
Bilingvismem se také rozumí schopnost pouhého dekódování jazykové informace v druhém jazyce, tedy schopnost porozumět mluvenému i psanému textu. Tento bilingvismus je označován jako pasivní.
V historii lze nalézt příklady, kdy byly bilingvní velké skupiny obyvatelstva, mnohdy celé národy. Tyto skupiny obyvatel byly většinou z politických či jiných důvodů nuceny používat jiného jazyka než mateřského. Příkladem je Katalánsko – autonomní oblast Španělska – od 40. let (v době režimu F. Franca y Bahamonde) zde byla úředním jazykem španělština a původní katalánština byla násilně potlačována (nesměly vycházet noviny, učebnice ani žádné publikace).
Při zkoumání podstaty pojmu bilingvismus je nutné vyzdvihnout podstatný aspekt, který je součástí studia psycholingvistiky. Zmiňovaným aspektem je schopnost zvládání cizího jazyka v závislosti na bilingvismu. Znalost mateřského jazyka je nutnou podmínkou pro dokonalé zvládnutí jazyka cizího. Dítě se rodí s vrozenou schopností zvládnout lidskou řeč, nikoli však konkrétní jazyk5. Dítě na základě empirické zkušenosti zvládá ten jazyk, se kterým je po narození v každodenním styku – bez ohledu na jazyk svých rodičů. Navíc se rodí s předpoklady k artikulování neomezeného počtu různých zvuků (hlásek)6. Tento neomezený počet zvuků je však v průběhu života selektován – většina je totiž v průběhu selekce vlivem mateřského jazyka potlačena. Pakliže se příslušná hláska v mateřštině dítěte nevyskytuje, je eliminována (ve vztahu k češtině např. hláska ř ve slovenštině, kombinace fonémů –th v angličtině apod.). Při zvládání cizího jazyka má dítě potíže s vyslovováním zvuků cizích – převládá u něj totiž tendence ztotožňovat podobné zvuky cizího a mateřského jazyka a trvale cizí hlásky podobnými - domácími nahrazovat. Stejně jako pro jednotlivé hlásky toto ztotožnění platí i pro hláskové kombinace s libovolným počtem prvků.
V souladu s výsledky moderní psycholingvistiky by měl člověk, který se učí cizímu jazyku, především dokonale zvládnout a zautomatizovat tzv. primární látku, tj. základní a nejfrekventovanější jevy slovníku a gramatiky7. Jednotlivá slova by tedy měla být osvojována v kontextu, tedy v rámci větných modelů, nikoli izolovaně. Není třeba memorovat gramatická pravidla, je daleko důležitější procvičit je v praxi – “bez přemýšlení”. Znalost terminologie by měla být prosazována pouze tehdy, když proces učení usnadňuje.
Tyto zásady se bohužel jen pomalu začínají prosazovat v praxi – stačí nahlédnout do většiny našich jazykových učebnic. Každou lekci tvoří množství nových slovíček, žáci jsou nuceni učit se jim izolovaně, musí memorovat gramatická pravidla se všemi výjimkami, jsou zahrnováni nepotřebnými frázemi a jen zřídkakdy se naučí opravdu se v cizím jazyce domluvit.8
V průběhu dokonalého osvojení si cizího jazyka se tedy člověk stává (v podmínkách častého užívání dvou či více jazyků) bilingvní. Tento bilingvismus může být individuální (např. dítě ze smíšeného manželství užívá střídavě jazyky obou rodičů), často jde však o bilingvismus kolektivní (velké skupiny obyvatel používají jednoho jazyka v rodině a soukromém životě, druhého pak v úředním styku). Dokonalá znalost jednoho cizího jazyka – tedy úplný bilingvismus – usnadňuje studium dalšího cizího jazyka – pro polylingvismus (multilingvismus) tedy platí, že čím více jazyků dobře známe, tím snadněji se učíme dalším.
V československém jazykovém portfoliu, ve kterém vedle sebe koexistovala (a dosud koexistuje) čeština a slovenština, byl bilingvismus přirozeným jazykovým jevem. Jeho povaha se však v jistém období existence společného československého státu lišila od výše uvedené definice bilingvismu – slovenština totiž nebyla pouhým cizím jazykem. Ve 20. letech 20. století totiž vznikl jazykový kostrukt, tzv. jazyk československý, existující podle jazykového zákona z roku 1920 ve dvou spisovných variantách, české a slovenské. Zřejmá vykonstruovanost tzv. českoslovenštiny a diskrepance (rozpor) mezi definováním národa na základě jazyka a existencí oficiálně jediného národa byla předmětem kritiky9. Po druhé světové válce došlo k obnově společného státu Čechů a Slováků, nedošlo však k obnově idey československého národa. Slováci byli uznáni za samostatný národ se svým spisovným jazykem – slovenštinou.
Bilingvismus v různých podobách prostupuje jazykovými systémy snad všech jazyků světa, uchopení reality z pohledu více jazyků je každodenní nutností. Potřeba užívat mateřského a v ideálním případě dalších dvou světových jazyků (zejména angličtiny a němčiny) a stát se tak “jazykově gramotným” – tedy bilingvinním – je dnes již samozřejmou. Jak již bylo řečeno, je třeba “umět se cizímu jazyku učit” a přizpůsobit cíl (v našem případě osvojení si cizího jazyka) prostředkům, kterých v průběhu edukace a sebeedukace použijeme. Bilingvismus je jazykovou realitou - nebojme se tedy přistoupit na jeho pravidla hry – nechme se jazykem vést, místo abychom se snažili si ho podmanit.
Použitá literatura:
KARLÍK, P. a kol. Encyklopedický slovník češtiny. 1. vyd. Praha : Nakladatelství LN, 2002. ISBN 80-7106-484-X
KLIMEŠ, L. Slovník cizích slov. 6. vyd. Praha : SPN, 1998. ISBN 80-7235-023-4
ČERNÝ, J. Dějiny lingvistiky. 1. vyd. Olomouc : Votobia, 1996. ISBN 80-85885-96-4
SKUTNABB-KANGAS, T. Menšina, jazyk a rasizmus. Bratislava : Kalligram, 2000. ISBN 80-7149-351-1
ŠTEFÁNIK, J. Jeden človek, dva jazyky – Dvojjazyčnost u detí – predsudky a skutočnost. Bratislava : AEP, 2000. ISBN 80-88880-41-6