Recenze textu: Skriptum o dějinách pedagogiky

Martina Chupíková

Katedra technické a informační výchovy Pedagogické fakulty UP v Olomouci

HORÁK, J., KRATOCHVÍL, M. Nástin dějin pedagogiky. 3. vyd. Liberec : Technická univerzita, 2001. 129 s. ISBN 80-7083-472-2

V současné době nalezneme v knihovnách či na knižních pultech velké množství literatury o pedagogice a o jejích dějinách, většinou se však jedná o literaturu ryze odbornou. Nové skriptum, které vydala Katedra pedagogiky a psychologie Technické univerzity v Liberci, je odlišné. Toto skriptum, jejichž autory jsou Josef Horák a Milan Kratochvíl, je psáno tak, aby jej čtenář četl s porozuměním. Jeho název je Nástin dějin pedagogiky.

Skriptum je přehledně členěno do šestnácti kapitol zachycujících výchovu od starověku až do druhé poloviny 20. století. Součástí skripta jsou i kontrolní otázky, které vychází z předloženého textu. Čtenář má tedy možnost ověřit si získané znalosti. Na konci skripta je uvedena základní literatura, kterou čtenář, pokud má zájem, může rozšířit své vědomosti a slovníček vysvětlující cizí slova použitá v textu.

Úvodní kapitola seznamuje čtenáře s problematikou dějin pedagogiky, poukazuje na první autory a jejich spisy, kteří se zabývali otázkou vývoje české školy, otázkou vzdělanosti a výchovy.

Kapitola druhá nastiňuje výchovu v období starověku, otázky výchovy a vzdělání v antickém Řecku (v městských státech Spartě a Aténách) a antickém Římě. Neopomíná ani významné řecké myslitele – Sokrata, Platóna a Aristotela.

Třetí kapitola se zabývá výchovou a vzděláním v raném středověku. Úvod je věnován problematice dějin tohoto období, pro které je typické křesťanské náboženství. Zabývá se vznikem církevních škol, vyučováním a výchovou v těchto školách, vznikem univerzit a rozvojem městských škol.

Následuje kapitola věnovaná období renesance a jejímu odrazu v pedagogických názorech. Autoři nastiňují proudy humanismu a renesance a jejich charakteristické rysy a popisují změny v obsahu a cílech vzdělání, jenž s sebou tyto proudy přináší. Představují nejvýznamnější renesanční pedagogy a jejich díla, v nichž se odráží pedagogické názory na vzdělání a výchovu. V závěru kapitoly je čtenář seznámen s pedagogickým realismem a Českobratrským školstvím, které sehrálo v české vzdělanosti významnou roli.

V další kapitole se čtenář dočte o životě a díle největšího českého pedagoga J. A. Komenského, pokládaného za zakladatele soustavné pedagogiky vůbec a o jeho pedagogických názorech a cílech výchovy.

V šesté kapitole se autoři věnují významným světovým pedagogům v období od poloviny 17. století do první poloviny 19. století. V tomto období dochází v celé Evropě k rozvoji pedagogického myšlení, které výrazně ovlivnilo výchovu a vzdělání vůbec. Pedagogické myšlenky a koncepce výchovy nalezneme ve spisech významných pedagogů, jako byli J. Locke, C. Helvétius, D. Diderot, J. J. Rousseau a další. V závěru se čtenář dočte o sociálně pedagogickém filantropickém hnutí, které navazuje na francouzské osvícence.

Kapitola sedmá pojednává o vývoji české školy a pedagogiky v období národního obrození. Zabývá se výchovou a vzděláním po bitvě na Bílé hoře a v období vznikajících manufaktur a školskými reformami vzniklými koncem 18. a začátkem 19. století.

V kapitole následující pojednávají autoři o vývoji české školy a pedagogiky v období průmyslového kapitalismu a o významných myslitelích, kteří předkládali návrhy na reformu českého školství (K. S. Amerling, F. Čupr, J. E. Purkyně a další) a o změnách v učitelském vzdělání.

Devátou kapitolu autoři věnovali pedagogickým směrům v západní pedagogice koncem 19. století a v první polovině 20. století a jejich hlavním představitelům. Popisují zejména ty směry, které měly vliv především na vývoj české pedagogiky. Jednotlivé směry vychází z kritiky tehdejší školy a mají snahu přizpůsobit školu dítěti.

Kapitola následující seznamuje čtenáře se stavem školství a pedagogiky v českých zemích koncem 19. století a začátkem 20. století a významnými českými osobnostmi jako byli T. G. Masaryk, F. Krejčí, J. Úlehla, F. Čáda, F. Drtina, O. Kádner a jejich pedagogickými názory.

Kapitola jedenáctá pojednává o vývoji školy a pedagogiky po ustavení Československé republiky, tj. v letech 1918 - 1938, kdy došlo k význačným změnám v oblasti školství a byly oživovány požadavky vysokoškolského vzdělání všech učitelů.

Následuje kapitola, která se zabývá školstvím v českých zemích v období nacistické okupace, kdy došlo k podřízení českého školství německému.

Další kapitola pojednává o vývoji československého školství v letech 1945 – 1968, kdy docházelo k obnově a výstavbě našeho školství.

Ve čtrnácté kapitole se autoři věnují vývoji školy a pedagogiky na Slovensku a kapitola následující popisuje vznik a vývoj odborného školství. Tento vývoj souvisí s rozvojem průmyslové výroby. Součástí kapitoly jsou i učební plány průmyslových škol v Praze a Jilemnici.

Kapitola poslední obsahuje dodatky k prvnímu vydání, a to Komenského školskou soustavu, ukázky k pedagogické činnosti T. G. Masaryka a ukázky hlavních představitelů reformní pedagogiky.

Všechny kapitoly jsou doplněny ukázkami, které předložený text konkretizují. Autoři tohoto skripta se snažili, aby text Nástinu dějin pedagogiky byl stručný a přehledný, má za úkol uvést čtenáře do problematiky dějin pedagogiky, ale přitom má zůstat jen nástinem. Nenalezneme v něm vyčerpávající analýzu vývoje výchovy, výchovně vzdělávací instituce ani pedagogické teorie. Neklade si za cíl být vysokoškolskou učebnicí, neobsahuje tedy jen pedagogická fakta a tak se stává čtivou literaturou. Proto toto skriptum doporučuji všem těm, kteří se chtějí seznámit s pedagogickými dějinami a nehledají příliš odbornou literaturu.