Netradiční metody a formy práce ve výuce českého jazyka na základní škole

sborník prací ze semináře konaného 23.března 2001 na PdF UP v Olomouci

Kamil Kopecký

katedra českého jazyka a literatury, PdF UP v Olomouci

Problematika metod a forem práce ve výuce (nejen českému jazyku) patří v poslední době k velmi diskutovaným tématům českého školství. Na tuto problematiku pružně zareagovala katedra českého jazyka a literatury PdF UP a uspořádala v březnu loňského roku pracovní seminář pro učitele základních i vysokých škol s názvem Netradiční metody a formy práce ve výuce českého jazyka na ZŠ. Takový je i název sborníku, vydaného v březnu letošního roku Vydavatelstvím UP.

Sborník obsahuje celkem 17 prací, orientovaných na problematiku výuky českého jazyka a literatury na úrovni základních škol. Vstupní kapitoly jsou zaměřeny na problematiku výuky ke komunikační úspěšnosti. Marie Hádkové zde usiluje o vymezení pojmu jazykové vyučování, které chápe jako záměrné a řízené rozšiřování vstupní předpokladové báze učícího se. Předpokladovou bázi pak charakterizuje jako soubor znalostí o světě, znalosti řečových kódů, pravidel řečového chování atd. Věra Fialová ve svém příspěvku zaměřeném na současné pojetí výuky vyzdvihuje úlohu učitele. Jak autorka vysvětluje: “Vztah dětí ke škole je budován zejména přes učitele. Osobnost učitele je hlavním činitelem, který ovlivňuje zájem dítěte o vzdělání. Je dětem vzorem. Měl by být pro své žáky zdrojem inspirace.” Autorka zároveň hovoří o problematice dětí se SPU a o nové formě pomocných terapeutických metod – o tzv. “collect terapii”. Na příspěvek navazuje práce Jarmily Sulovské, zabývající se moderní výukou českého jazyka a literatury v 21. století. Ve svém textu autorka hovoří o problematice (vztahu) tradičnosti a rutiny, o špatném rozvoji komunikačních schopností u dětí, poukazuje i na problém nejednotné terminologie, příliš abstraktní pojmosloví a definice, které nejsou v některých učebnicích podloženy dostatečným vysvětlením ani vhodnými cvičeními. V druhé části příspěvku pak autorka prezentuje některé postupy, které jsou využívány v pedagogické praxi.

K dalším pracem, obsaženým ve sborníku, patří stať Karly Ondráškové, orientovaná na jazyk jakožto integrující komunikační prostředek mezi žáky, rodiči a učitelem. Autorka uvádí příklady různých scénářů, ve kterých lze komunikativní dovednosti uplatnit, vyzdvihuje didaktiku a didaktické předměty. Projektové vyučování a jeho problematika se stala ústředním tématem pro Milenu Krobotovou, která se zaměřila na 4 vybrané projekty – Vesnice (město) mých snů, Botanická zahrada, Čarodějnické procesy a Móda a vše kolem ní – využitelné v jednotlivých ročnících 2. stupně ZŠ. Svatopluk Pastyřík pak soustředil svou pozornost na literární onomastiku ve škole, Vlasta Karásková na význam mluvního procesu učitele tělesné výchovy. Problematika mezipředmětových vztahů se pak stala ústředním tématem Ludmily Zimové.

Na jazykovědnou a jazykovou část (reprezentovanou dále příspěvky H. Jodasové, J. Juřicové a dalších) pak logicky navazuje literární oddíl, zabývající se výukou literatury, její didaktikou a metodikou. Vztah kniha vs. dítě se stal jádrem krátké studie Blanky Rozehnalové. Ta se mimo jiné zabývá vztahem dítěte ke knize, v opozici proti počítači. Z plebiscitu, provedeného mezi dětmi 2. – 5. tříd pak vychází poměrně těsné vítězství knihy, která se pro 42% dětí stává pomocníkem v těžkém životě, dobrým kamarádem, prostředkem, který rozvíjí fantazii. Ve svém textu se autorka dále vyjadřuje k potřebě kritického myšlení, které by mělo prostupovat celým učivem českého jazyka. Milan Polák věnuje pozornost projektovému vyučování v hodinách literární výchovy, jako zástupce realizovaných programů zde pak uvádí projekt Máme rádi pohádky! (M.Šachlová, PdF UP 1999) a Kain a Ábel, O moudrosti krále Šalamouna a David a Goliáš (R. Kachyňová, PdF UP 2000). Závěr sborníku patří krátkému zamyšlení nad možnostmi využívání videoprojekce v hodinách literární výchovy Jany Sladové.

Pracovní seminář, realizovaný od loňského roku na katedře českého jazyka PdF UP, si klade za úkol (mimo jiné) navázat úzkou spolupráci mezi vysokoškolskými pedagogy, didaktiky, metodiky a učiteli z praxe. Tato spolupráce představuje onen tolik nutný feedback (zpětnou vazbu), o jejíž potřebě se v současnosti tolik diskutuje. Vydaný sborník pak představuje syntézu jednotlivých statí, zaplňuje ono “netradiční vakuum”, o kterém se sice v současnosti tolik hovoří, které však málokterý učitel realizuje.

Vztah tradičnosti a netradičnosti ve výuce českého jazyka (i ostatních humanitních disciplín) se stal náplní i letošního ročníku semináře, který se uskutečnil v březnu letošního roku na půdě Pedagogické fakulty UP.

Mgr. Kamil Kopecký
DSP Pedagogika se zaměřením na ČJL
katedra českého jazyka a literatury, PdF UP Olomouc