Recenze knihy “Vzdělávání hluchoslepých II.”

Dita Heřmánková

Katedra speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci

SOURALOVÁ, E. Vzdělávání hluchoslepých II. Praha: Scientia, 2002. ISBN 80-7183-226-X.

“Zdraví” by někteří lidé přirovnali k daru od Boha. Je to vlastně velmi relativní pojem, setkáváme se s různými vymezeními pojmu “zdraví”. Co to vlastně je zdraví ? Při setkání s různě handicapovanými lidmi, s omezeními, se kterými se potýkají v každodenním životě si teprve začínáme uvědomovat, jaký dar nám byl do kolébky dán .

Kapitola první nás zasvěcuje do problematiky hluchoty a slepoty, postižení kombinovaného, která se jako samostatná kategorie vyznačuje nutností individuálního specifického přístupu k těmto osobám nejen v oblasti výchovné, vzdělávací, ale také v oblasti sociální rehabilitace. Definice hluchoslepoty, kterou zde autorka uvádí, výstižně demonstruje podstatné znaky současného postižení sluchu i zraku.

V kapitole druhé se autorka snaží o to, aby čtenáři přiblížila problematiku sociální interakce hluchoslepých dětí. Je zde naznačeno srovnání rozdílů v sociální interakci dětí intaktních a dětí s duálním senzorickým postižením, a to se zdůrazněním, že u takto postižených jedinců není možné běžnou cestou vytvořit základní formy interakce. V závěru této kapitoly jsou popsány charakteristické etapy pro budování sociální interakce a následně sociální komunikace u hluchoslepých dětí.

Kapitola třetí se zaměřuje přímo na to, co to vlastně komunikace je, jak se realizuje a co je tedy konkrétně příčinou dysfunkce v komunikaci hluchoslepého dítěte a okolního světa.

Kapitola čtvrtá představuje výukovou metodu, která pochází původně z Holandska, nazývá se Van Dijkova metoda a byla zpracována speciálně pro hluchoslepé. Program je založen na principu komplexního přístupu k dítěti, jehož východiskem je pozorovaná interakce mezi dítětem a matkou.

V páté kapitole je popsána další komunikační metoda, která je nazývána VIS-A-VIS. Je to konverzační metoda vycházející z teorie výuky řeči u neslyšících dětí, tedy z přirozeného způsobu, jakým se snaží rodiče co nejrychleji dorozumět se svým sluchově postiženým dítětem. Autory této metody jsou odborníci z nordických zemí. Zkušenosti byly konfrontovány s výsledky péče v Holandsku. Bylo konstatováno, že některé principy Van Dijkovy teorie a nordické VIS-A-VIS metody se kryjí, zejména v oblasti rané intervence a počáteční komunikace, ale další část je uzpůsobena potřebám nordických zemí.

V kapitole šesté nás autorka seznamuje se speciálním testem (Callier-Azusa Scale), který byl sestaven v roce 1985 Robertem Stillmanem a Christym Battlem z Dallaské Univerzity v Texasu. Je to odhadní škála pro vychovatele a lékaře, aby jim nabídla systém pro posuzování komunikativních dovedností hluchoslepých a těžce handicapovaných osob. Cílem je potom poskytnutí základních informací pro plánování individuálních výchovně vzdělávacích programů.

“Předpoklady komuikace” je název další, sedmé kapitoly v této knize. Kapitola nabízí konkrétní příklady, které jsou nutné pro vznik a realizaci komunikace, například: získávání pozornosti, možnost volby, schopnost imitace, navození komunikační situace prostřednictvím činnosti či motivace ke komunikaci.

V osmé kapitole jsou popsány vývojové etapy komunikace vzhledem k duálnímu senzorickému postižení. Hluchoslepé dítě prochází jednotlivými stádii vývoje komunikačního systému, které se od sebe liší především stupněm abstrakce používaných dorozumívacích symbolů. Jako první je v kapitole uvedena nesymbolická komunikace, prostřednictvím níž dítě instinktivně projevuje své pocity. Další etapou je tzv. užití reálných objektů, následuje forma užívání symbolických objektů a dále například gestikulace. Poměrně podrobně je popsán komunikační systém “znakový jazyk”, dále různé typy prstové abecedy, Braillovo písmo,…atd.

V závěru této osmé kapitoly představuje autorka “orální řeč” jako nejvyšší stupeň vzájemné interakce a sociální komunikace.

Kapitola devátá je věnována přímo nižšímu stupni školy pro hluchoslepé s uvedením učebního plánu a obsahem náplně jednotlivých předmětů.

V kapitole jedenácté autorka představuje střední stupeň školy pro hluchoslepé, také včetně učebního plánu a náplně jednotlivých předmětů. V závěru kapitoly jsou uvedeny metodické poznámky k výuce na nižším a středním stupni školy pro hluchoslepé.

Závěrem se autorka zamýšlí nad současným stavem péče o hluchoslepé osoby v České republice ve vztahu ke světu, nad možnostmi a ochotou či neochotou intaktní populace přijmout tyto osoby s duálním senzorickým postižením mezi sebe a ochotě pomáhat jim v každodenním životě.

Tato publikace je napsána velmi přehledným způsobem. Poskytuje ucelený přehled o možných způsobech komunikace o koncepci výchovně-vzdělávací péče na nižším stupni speciální školy pro hluchoslepé. Snad jen jedno lze vytknout. Pro ucelený přehled problematiky mohl být v této publikaci uveden i vyšší stupeň pro hluchoslepé. Jistě se brzy dočkáme.

Tuto publikaci bych doporučila především odborné veřejnosti, studentům speciální pedagogiky pro nastudování základní problematiky a také všem ostatním, kteří se chtějí dozvědět něco nového.