Nemanuální prostředky znakového jazyka v komunikaci hluchoslepých

Eva Souralová

Katedra speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci

Souhrn

Omezení nebo ztráta funkce zraku způsobuje nedostatečnou percepci nemanuální složky znakového jazyka a je častou příčinou nefunkční komunikace.

Klíčová slova

komunikace, znakový jazyk, hluchoslepý, nemanuální složka znaku, manuální složka znaku, simultánní jazyk, lineární jazyk, lexikální význam, gramatický význam

Summary

Visual impairment or complete blindness causes insufficient perception of the non-manual part of sign language. Thus it is frequent cause of communication failure.

Key words

communication, sign language, deaf-blind, non-manual part of a sign, manual part of a sign, simultaneous language, linear language, lexical meaning, grammatical meaning.

Znakový jazyk představuje jeden z komunikačních prostředků, který mohou jedinci se současným sluchovým a zrakovým postižením využívat při vzájemném dorozumívání. Je jedním z komunikačních prostředků neslyšících, představuje optimální médium pro přenos informací v případě, že je komunikující osoba odkázána na vizuální příjem informací.

Znakové jazyky jsou lingvisty již od šedesátých let minulého století považovány za přirozené jazyky a jejich odlišnost od jazyků mluvených spočívá především v jejich simultánnosti a rozdílnosti nosičů významu. Simultánnost znamená možnost projekce jednotlivých nosičů významu znakových jazyků současně, protože mohou k artikulaci využívat prostor. Mluvené jazyky jsou lineární (ať v podobě zvukové či grafické), neboť řadí postupně jeden jazykový znak za druhým a není možné, aby došlo k expozici dvou grafémů či fonémů současně. Jako společný nosič významu lexikálního i gramatického v mluvených jazycích slouží zvuk nebo grafická podoba jazykových znaků.

Ve znakových jazycích se objevují pro význam lexikální a význam gramatický dva různé nosiče, které společně určují celkový smysl sdělení. Význam lexikální je reprezentován místem, kde se znak artikuluje (v prostoru před tělem nebo přibližně na dvaceti šesti artikulačních místech na různých částech těla), tvarem ruky, kterou je znak tvořen (pro český znakový jazyk je stanoveno 12 výchozích a 30 odvozených tvarů), orientací dlaně a prstů, popřípadě vzájemným postavením rukou nebo jejich pohybem. Význam gramatický je nesen nemanuálními komponenty znaku, nejčastěji mimikou, gestikulací, polohami těla a pozicemi hlavy. Nemanuální komponenty mají v komunikaci důležitou pozici, protože jsou fonologicky významné - mohou rozlišovat význam u znaků, které mají manuální komponenty stejné. V komunikaci neslyšících tvoří obě složky znaku (manuální i nemanuální) společný dorozumívací kód, který vytváří celkový význam sdělení.

Znakové jazyky neslyšících jsou stále předmětem lingvistického zkoumání. Úroveň deskripce jednotlivých národních jazyků se podstatně liší, nejdále pokročil výzkum v USA, Velké Británii, Francii a severských zemích. Více autorů věnuje pozornost především manuálním komponentům znakového jazyka, nemanuální komponenty jsou zmiňovány mnohem méně. Důvodem snad může být menší možnost jejich exaktní deskripce ve srovnání s manuálními faktory, kdy pro notaci místa artikulace znaku, tvaru, orientace a pohybu ruky již existují systémy značek, které jsou schopny jednotlivé parametry přesně zachytit.

Osoby se současným postižením sluchu a zraku využívají ke komunikaci poměrně širokou škálu dorozumívacích prostředků (reálné objekty, symbolické objekty, dvojrozměrně reprezentované objekty, gestikulace, znakové jazyky, manuální systémy vázané na mluvený jazyk, u nichž jsou grafémy nahrazeny symboly, které lze vnímat hmatem - např. prstové abecedy, Brailleovo bodové písmo, Lormova abeceda atd.) bez jednoznačné preference některého z nich. Výběr konkrétního komunikačního systému pro určitou osobu je limitován mnoha faktory, mezi něž patří především hloubka a struktura sluchového a zrakového postižení, intelektové dispozice, způsob a časnost intervence, aktuální sociokulturní úroveň jedince atd.

Znakový jazyk neslyšících pro komunikaci s hluchoslepými není vždy optimálním dorozumívacím prostředkem. Důvodem je jeho nedostatečná zraková recepce hluchoslepými a v důsledku toho insuficientní zpětná vizuální vazba, která zabraňuje identifikovat především nemanuální komponenty. O možnostech modifikace znakového jazyka pro potřeby hluchoslepých se zmiňuje literatura zejména v souvislosti s manuálními faktory. Změny se týkají především místa artikulace, kdy znakování v prostoru bývá nahrazeno umístěním znaků na těle se zřetelnou výchozí a konečnou pozicí na těle nebo znakováním tzv. ruku v ruce, kdy ruce obou znakujících jsou v neustálém kontaktu. Nezbytná je také transformace pohybu znakující ruky ve smyslu omezení počtu pohybů a motorických elementů v každém znaku.

O oblasti nemanuálních faktorů v komunikaci hluchoslepých jsou jen kusé údaje, neboť na rozpoznání postupů jejich modifikace nebyl zaměřen systematický výzkum. Nemanuální faktory však zasluhují oprávněnou pozornost, protože ve většině případů plní fonologickou funkci. Často vystupují ve funkci příslovcí, přídavných jmen nebo zájmen a nejsou pouze prostředkem vyjadřování emocí, jak se dříve předpokládalo. Pohyby očí, mimika obličeje, postavení hlavy, gestikulace, polohy těla jsou podstatné například při:

• rozlišování lexikálních významů jednotlivých slov, kdy všechny manuální parametry znaku jsou stejné,
• stylistické diferenciaci, kdy nemanuální prvky určují míru vlastnosti nebo míru slovesného děje,
• rozlišování a tvoření otázek ( zejména zjišťovacích a potvrzovacích),
• identifikaci negace, pozitiva, volby, prosby a dokonané činnosti,
• ve vyprávění při simulaci rozhovorů, vrstvení děje a vytváření odboček v dějové linii,
• rozlišování imperativu,
• tvoření podmínkových vět,
• zdůrazňování tématu ve větě.

Podle předběžného sledování průběhu komunikačního aktu hluchoslepých můžeme předpokládat, že stylistickou diferenciaci lze částečně vyřešit transformováním nemanuálních komponentů znakového jazyka a míru vlastnosti vyjádřit prostřednictvím různé síly či frekvence dotyků, imperativ nahradit zvýšenou svalovou tenzí při artikulaci slovesa či užít jeho reduplikaci ap.

Pořádek slov ve znakovém jazyce je celkem volný v případě, že je v plné míře uplatňována nemanuální složka komunikace, která je schopna doplnit gramatickou strukturu výpovědi a umožnit tak její porozumění. Nedostatečná funkce nemanuálních komponentů znakového jazyka v dorozumívání hluchoslepých však vyžaduje pevně stanovený pořádek slov. Tato skutečnost pak zřetelně posouvá znakový jazyk do lineární polohy a vede k nahrazování nemanuálních komponentů manuálními komponenty nebo blíže nespecifikovanými doplňky, které se snaží nahradit chybějící vizuální vazbu. Nespecifikované doplňky sice usnadňují vzájemné porozumění, ale jelikož jsou většinou vytvořeny pouze na základě vzájemné domluvy těch, kteří spolu komunikují, jsou velmi individuální. To vede v mnoha případech k určité izolaci hluchoslepého jedince, neboť vytvoření takového specifického komunikačního prostředku znemožňuje dorozumět se s hluchoslepým všem, kteří nejsou s doplňky seznámeni.

V případě hluchoslepého jedince, který byl uživatelem znakového jazyka neslyšících obsahujícího manuální i nemanuální složku (jedná se o neslyšící s progredující zrakovou vadou - typickými reprezentanty jsou jedinci s Usherovým syndromem) lze konstatovat, že při jeho produkci dochází k modifikaci obou složek poměrně málo. Zejména nemanuální komponenty znakového jazyka jsou zachovány, hluchoslepý je naučeně používá, není však schopen je adekvátně recipovat.

Na otázku, zda je znakový jazyk neslyšících schopen dostatečně zprostředkovat hluchoslepým informace a co je třeba udělat, aby dobře fungovalo vzájemné porozumění, zatím není jednoznačná odpověď. Doufejme, že probíhající výzkumy znakového jazyka neslyšících přinesou nové poznatky, které budou inspirací pro hledání dalších možností dorozumění.

Literatura:

BAKER, CH. Sentences in American Sign Language. In: Baker, Ch. - Battison, R. Sign Language and the Deaf Community. 1980, s. 75 - 86.

BRENNAN, M. Pragmatics and Productivity. In: Ahlgren, I. (etc.). Perspectives on Sign Language Usage. Durham 1994, s. 371 - 390.

MACUROVÁ, A. Jazyk v komunikaci neslyšících. In: INFO-Zpravodaj, jaro/léto 1995, roč. 3, č. 1/2, s. 44 - 46.

WILBUR, R. American Sign Language: Lingustic and Applied Dimension. Boston 1987, s. 115 - 131.