Léčebná pedagogika v Čechách aneb dobře ukrytý problém

Oldřich Müller

Katedra speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci


Souhrn

Problémem české speciální pedagogiky je existence dvou možných přístupů k handicapovaným jedincům. Česká speciální pedagogika se spíše zabývá jejich výchovou a vzděláváním a neposkytuje dost prostoru terapii. Do budoucna bude proto nutné rozšířit koncepci speciální pedagogiky o léčebnou pedagogiku.

Klíčová slova

speciální pedagogika, léčebná pedagogika, terapeutická intervence, psychologické prostředky, terapeutický vztah, verbální a neverbální sdělování, terapeuticko-formativní přístupy, léčebně-pedagogické terapeutické metody, hraniční terapeutické metody.

Summary

The problem of Czech special education is an existence of two approaches to handicapped people. Czech special education takes an interest in their education rather than affording enough space for a therapy. The concept of Czech special education needs to be expanded to a remedial pedagogy in the future.

Speciální pedagogika je obor, který je ze své podstaty nucen se neustále vyrovnávat s problémy - ostatně je speciální a nic speciálního není bez problémů. Od počátečních dob, kdy za ruku vyvedla “zdivočelého” Viktora z lesa a naučila ho komunikovat, až po současné dobře míněné pře o míru pedagogické integrace, jich nastala celá řada - tedy problémů - naštěstí více méně řešených. Na tyto může být speciální pedagogika právem hrdá. Diskutabilní však je, zdali může být hrdá na problémy jakkoli neřešené - hlavně na ty, které se nacházejí ukryty ve speciálně-pedagogickém nevědomí.

Jedním z těch dobře ukrytých problémů je v Čechách jakési neustále přítomné “schizma” v přístupu k předmětu speciálně-pedagogického zájmu. Tímto předmětem jsou většinou jedinci, jejichž osobnost je dezintegrována z důvodu subnormální funkčnosti či organického poškození vlastního organismu, nebo z důvodu patologického naprogramování vnějším prostředím. Hlavní příčina výše zmíněného “schizmatu” pak spočívá v dvojím možném směřování intervencí k onomu předmětu zájmu. Může se jednat o intervence primárně pedagogické (ve smyslu výchovy a vyučování) a intervence primárně terapeutické (ve smyslu léčení).

Speciální pedagogika – tak jak existuje v České republice – je však budována podle jednotlivých “pedií”, což obnáší skutečnost hledání optimálního výchovně-vzdělávacího působení na ten který druh postižení (např. speciální pedagogika psychopedická řeší otázky výchovy, vzdělávání a rozvoje jedinců s mentální retardací). Takže - i když je přitom pamatováno na nezbytný rozměr terapeutický (viz metody reedukace, kompenzace, rehabilitace) – zde zatím není dost potřebného “koncepčního místa” pro velkou skupinu intervencí, vyvíjejících se nezávisle na klasických speciálně-pedagogických disciplínách - intervencí prvotně směřujících k jistému druhu léčby. Na ně si naopak ve světě “našla místo” pedagogika léčebná… O co v ní jde?

Léčebná pedagogika - na rozdíl od speciální pedagogiky, která vychází z daného postižení a která z něho odvozuje speciální postupy při vzdělávání, výchově a integraci postižených - se zaměřuje na optimalizaci vývoje, prevenci druhotných poruch a nápravu při výchovných problémech. Léčebná pedagogika akcentuje výchovu s cílem dosáhnout maximální možné sebekompetence jednotlivce a využívá k tomu medicínský model péče o pacienta – tj. vychází z důkladné diagnostiky (obsahující diagnózy vlastní i diagnózy jiných odborníků, problémovou anamnézu, analýzu výchovné situace klienta, prognostické závěry a návrh opatření na zlepšení zjištěného stavu) a realizuje terapeutický postup podle povahy problému (Horňáková, 2001).

Co se týká podstaty využívaných terapeutických postupů, tak se většinou jedná o ty, jež odstraňují či zmírňují deficity v chování, prožívání a sociálních vztazích za pomoci psychologických prostředků. Využitím psychologických prostředků se léčebně-pedagogické terapeutické postupy (i obecnější terapeutické přístupy) “hlásí” k psychoterapeutické teoreticko-metodologické bázi - od ní se odvíjejí především.

Psychoterapii lze vymezit jako odbornou, záměrnou a cílevědomou aplikaci psychologických prostředků použitou za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní strukturu společensky i individuálně přijatelným směrem. Za základní psychologický prostředek je přitom považován autentický vztah mezi terapeutem a klientem vybudovaný na zvýšené pozornosti terapeuta vůči klientovi a na pozitivním očekávání klienta (J. O. Procházka, J. C. Norcross, 1999) – za dílčí psychologické prostředky pak jednotlivé mechanizmy ovlivňování člověka člověkem (např. verbální a neverbální sdělování).

Pokud se zmiňujeme o psychoterapeutické teoreticko-metodologické bázi, coby o východisku léčebně-pedagogických terapeutických postupů, musíme dodat, že tato báze není jednotná. V současnosti existuje velké množství psychoterapeutických “škol”, které se více méně liší. Léčebně-pedagogické postupy se odvíjejí hlavně od těch, které svojí podstatou vycházejí z tzv. terapeuticko-formativních přístupů – čili přístupů, jež jsou činnostního charakteru. To znamená, že cíleně využívají specifických lidských činností (např. hrových, uměleckých, motorických, uměleckých apod.) k terapeutickým (tj. působícím na obnovování či zlepšování narušené vnitřní rovnováhy organizmu, nebo na odstraňování narušené vnější rovnováhy mezi lidským organizmem a jeho okolním prostředím) a formativním účelům (tj. účelům působícím na formování osobnosti – na osobnostní růst). Jinak řečeno - terapeuticko-formativní přístupy postupují od činnosti (podněcující změny v chování a v prožívání) ke změně psychického postoje (ke změně myšlení). Naopak - léčebně-pedagogické postupy běžně nevycházejí z psychoterapie verbální, která dosahuje první požadované změny verbálně a postupuje od mluveného slova podněcujícího změnu psychického postoje (např. výkladu onemocnění, empatického rozhovoru, psychoanalytické interpretace klientova díla či psychoanalytického rozhovoru nad klientovým problémem) ke změně v chování a v prožívání.

Výstupem společné báze léčebné pedagogiky s psychoterapií jsou modifikované terapeutické metody. Modifikované proto, že svoji existenci modifikovaně odvozují od psychoterapie a jejích “škol” – ale také proto, že jsou do jisté míry samostatně budovány dle oboru, formy a cíle svého využití(mohou i nemusí mít vlastní teoretickou a metodologickou základnu).

Co se týká definování a vymezení léčebně-pedagogických terapeutických metod, jsou tyto definovány podobně jako psychoterapie - a současně vymezeny za pomoci prostředků, kterých využívají. Příklad: za muzikoterapii lze považovat odbornou, záměrnou a cílevědomou aplikaci prostředků hudebního umění použitou za účelem pomoci lidem změnit jejich chování, myšlení, emoce či osobnostní strukturu společensky i individuálně přijatelným směrem. Muzikoterapie je tedy vymezena za pomoci prostředků hudebního umění.

Podle využívaných prostředků pak můžeme terapeutické metody v léčebné pedagogice roztřídit na následující základní skupiny:

  1. terapie hrou,
  2. pracovní terapie (činnostní terapie),
  3. psychomotorické terapie,
  4. expresivní terapie (arteterapie),
  5. terapie s účastí zvířete (zooterapie).

Léčebná pedagogika však nevyužívá jenom své modifikované léčebné metody – léčebná pedagogika používá také tzv. metody “hraniční”. Jedná se o celou škálu terapeutických postupů, které pocházejí z jiných “domovských” oborů – zejména z psychoterapie – a které jsou do jisté míry upraveny pro vlastní léčebně-pedagogické potřeby. Jde zejména o:

  1. rodinnou terapii,
  2. terapeutickou komunitu,
  3. skupinová rozhovorová sezení,
  4. skupiny setkání (encounterové skupiny),
  5. autogenní trénink a řízenou imaginaci,
  6. psychodrama.

Tolik k léčebné pedagogice… A nyní od léčebné pedagogiky zpět k dobře ukrytému problému české speciální pedagogiky. Nabízejí se jeho dvě možná řešení:

  1. buď postupně rozšířit dosavadní koncepci oboru (tak se již děje na katedře speciální pedagogiky PdF UP v Olomouci, kde jsou v rámci studia speciální pedagogiky vytvářeny nové dílčí struktury – a to v rámci prezenčního studia zařazováním nových disciplín, např. předmětu terapeutické metody, nebo v rámci celoživotního vzdělávání zařazováním nových studijních oborů, např. oboru Herní specialista a oboru Dramaterapeut)
  2. nebo etablovat obor nový (jak se stalo např. na Slovensku a v řadě jiných evropských zemí).

Takže – ať bude zvoleno řešení jakékoli - v každém případě zde problém dvou možných přístupů byl, je a bude – a česká speciální pedagogika se jím dříve nebo později bude muset zabývat (a je pro tuto chvíli jedno, jestli v budoucnu půjde o dva samostatné obory či o nové vnitřní rozčlenění oboru jednoho).

Literatura:

Horňáková, M. Liečebná pedagogika. 1. vyd. Bratislava : Perfekt, 1999. ISBN 80-8046-126-0

Procházka, J. O., Norcross, J. C. Psychoterapeutické systémy. 1. vyd. Praha : Grada, 1999. ISBN 80-7169-766-4