Školské reformy za panování Marie Terezie a Josefa II. a jejich odraz v deníkových záznamech J.J.Ryby
Helena Hřebcová (Olomouc)
Školské reformy v období panování Marie Terezie byly ve své době novátorským počinem v oblasti školství. Zaměříme se na tereziánské a josefinské základní školství a okrajově se zmíníme o školství středním. Dále se chceme zamyslet nad tímto nově zřízeným školským systémem a jeho odrazem ve školním deníku, který byl veden učitelem triviální školy Jakubem Janem Rybou. K použití tohoto deníku nás vedla zajímavost, unikátnost a dostupnost tohoto dokumentu a v neposlední řadě také skutečnost, že Ryba byl za jeho vzorné vedení oceněn1 a deník tudíž obsahuje všechny náležitosti, jež byly v té době vyžadovány a můžeme ho v této souvislosti považovat za vzor. My se pak díky těmto záznamům můžeme ptát po celkové úrovni tehdejších triviálních škol a také po úrovni vzdělávání na tomto typu škol.
V době panování Marie Terezie a jejího syna Josefa II. prodělalo naše školství mnoho zásadních změn, které se hluboce zapsaly do celého dějinného procesu edukačního snažení. V této době v českých zemích působilo mnoho zajímavých pedagogických osobností. 2
V roce 1760 za vlády Marie Terezie vznikl ve Vídni nejvyšší orgán řídící celé školství, Studienhofkomission (Dvorská studijní komise). V čele této komise stál vídeňský arcibiskup Migazzi a místopředsedou byl Gerhard van Swieten. Na zemské úrovni byly zřízeny zemské studijní komise, které byly podřízeny vídeňskému centru.
21.7.1773 byl papežem zrušen jezuitský řád a s ním i jeho školy. Ty pak převzal stát. Všechen majetek řádu byl převeden do nově založeného studijního fondu.
V době pedagogického působení J. J. Ryby byl v platnosti Allgemeine Schulordnung für die deutschen Normal-, Haupt- und Trivialschulen in sämtlichen Kaiserlich-Königlichen Erbländern (Všeobecný řád pro německé normální, hlavní a triviální školy ve všech císařsko-královských dědičných zemích) J. I. von Felbigera, který platil od 6. prosince 1774. Skládal se ze 79 paragrafů, rozlišoval školy triviální, hlavní a normální.
Jedno- nebo dvoutřídní triviální školy byly zřizovány v sídlech farních a filiálních kostelů. Učilo se v nich čtení, psaní, počítání, základy hospodaření, náboženství, ve městech ještě přibyly znalosti potřebné pro průmysl a pro děvčata ještě šití a pletení. Felbiger preferoval oddělené vzdělávání dívek a chlapců, přičemž dívky měly učit učitelky. Školní docházka byla šestiletá a sankce za porušování školní povinnosti nebyly zpočátku vyměřeny. Úlevy pro venkovské děti, týkající se letních měsíců, platily pro školáky od 9 do 12 let. Mládež do 20 let navštěvovala 2 nedělní opakovací hodiny.
O tyto školy pečoval majitel panství a obecní úřad. Hlavním představeným školy byl místní farář a z hospodářské a administrativní stránky na školu dohlížel místní školní dozorce, většinou bohatý sedlák. Na okresní úrovni měl nad školami dozor vikář nebo děkan. Ten podával zprávy zemské školní komisi, která spravovala školní fondy, účastnila se zkoušek, vydávala učitelům dekrety a ustanovovala okresní dozorce.
Učitele triviální školy ustanovovala vrchnost, obec nebo kněz. Tito zřizovatelé mu i určili plat. Místní duchovní správce byl také vrchním duchovním představitelem školy. Ve škole byl povinen vyučovat on nebo jeho zástupce – katecheta náboženství a biblickou dějepravu. Učitel mohl probranou látku pouze opakovat. Pro školní mládež kněz také sloužil mše svaté a uděloval jim svátosti.
V krajských městech byly zřizovány troj- a později čtyřtřídní hlavní školy. Kromě trivia tu 3-4 učitelé, katecheta a ředitel vzdělávali žáky v náboženství, latině, dějepisu, přírodopisu, zeměpisu, slohu, geometrii, kreslení, základech hospodářství a průmyslového vzdělání. První rok byli žáci vzděláváni v mateřském, od druhého ročníku z části v německém jazyce a ve třetím ročníku jen německy. Tato škola připravovala žáky na vojenskou dráhu, k zaměstnání v hospodářství a řemeslech. Hmotně o tento typ škol pečoval zemský školní fond.
Normální školy byly zřizovány v místě sídla školní komise, měly čtyři třídy a vyučovalo se rozšířeným osnovám hlavních škol. Ve zvláštních kurzech se zde také připravovali budoucí učitelé. Tyto přípravky se nazývaly preparanda a později fungovaly i u některých hlavních škol. Každý adept učitelství zde měl složit odbornou zkoušku a učitelé, kteří již působili v praxi, si zde doplňovali odborné vzdělání.
V preparandách se učilo pedagogice, didaktice, náboženství, biblické dějepravě, metodice trivia; později mluvnici, pravopisu, zeměpisu, dějepisu, přírodopisu a přírodozpytu (zahrnoval fyziku a chemii). Adepti také hospitovali a měli vlastní výstupy.
Nový vyučovací způsob si vynutil také nové pomůcky. J.I.Felbiger vydal v roce 1775 Methodenbuch für die Lehrer der deutschen Schulen in den k.k. Erbländern ( Metodní kniha pro učitele německých škol v císařsko-královských zemích). V roce 1777 vyšla také česky s názvem Kniha methodní pro učitele českých škol v cís. král. zemích, v níž důkladně a jadrně se ukazuje, jak by v školním řádu určitý způsob učiteli netoliko vesměs, ale i zvláště při každé k učení nařízené věci zříditi se měl.3
Knihu Felbiger rozdělil do třech dílů. V prvním díle se zabýval hromadným vyučováním, společným čtením, tabulkovou metodou, katechetickými metodami, psaním, krasopisem, poznáváním písmen, správným psaním němčiny, historií (dějepisem), počítáním, latinou atd. Součástí byly také různé úvody, např. k pravosti (Anleitung zur Rechtschaffenheit), k hospodářství, k poznávání užitečných fyzikálních pravd atd.
Druhá část je věnována kandidátům učitelství, učitelům, vrchním dohližitelům, ředitelům, místním dohližitelům a školním sluhům. Obsahuje také instrukce pro katechety, kapitolu o zlepšování škol, jak učit a připravovat budoucí učitele na jejich povolání, jaké má mít učitel vlastnosti a důvtip.
Ve třetí části najdeme různé předpisy k uspořádání a k řízení německého školství. Je zde obsažen i všeobecný školní řád, pravidla chování určená žákům, kapitola o účelu školní kázně (pojednává o napomenutí, varování, pohrůžce, trestu, jaké chování je a není možné trestat, co tresty způsobují, kdy je možné tresty odložit nebo prominout apod.), o návštěvách a inspekcích, o pololetních zkouškách a o odměnách.
Ještě je důležité zmínit se o tabulkové metodě (Buchstaben und Tabellenmethode), kterou s sebou Felbiger přinesl poté, co si ho císařovna Marie Terezie vyžádala. Felbiger tuto metodu poznal v Berlíně na reálce u Heckera. Podstatou první části této metody - písmenkové metody (Buchstabenmethode) bylo toto: Z věty, kterou se měli žáci naučit zpaměti psal učitel na tabuli pouze první písmena. Podle nich si děti větu opakovaly. Druhá část - tabulková metoda (Tabellenmethode) navazovala na písmenkovou a její podstatou byly tabulky. Ty obsahovaly první písmena přehledně seřazeného učiva do skupin pro jednotlivé předměty, které měly děti znát.
Ještě v roce 1777 vydal Felbiger ve Vídni instrukce pro venkovské učitele. Kniha nesla název Kern des Methodenbuches besonders für die Landesschulmeister in den k.k. Staaten (Jádro metodní knihy, obzvláště pro selské učitele v cís. král. zemích). Do češtiny byla přeložena r.1788.
Po zrušení jezuitského řádu vypracoval piarista Gratian Marx z podnětu císařovny návrh na reorganizaci gymnázií. Tato změna proběhla v roce 1775. Zrušením jezuitského řádu se významně snížil počet gymnázií a tím i žáků. O. Kádner uvádí, že mezi lety 1773-7 klesl v Čechách počet těchto škol ze 44 na 13 (O. Kádner 1910). Po zavedení školného na tomto typu škol r. 1784 poklesl počet žáků ještě jednou. Vyučovacím jazykem se postupně stala němčina místo latiny. Chlapci byli přijímáni ke studiu nejdříve po absolvování 3. třídy hlavní nebo normální školy a po úspěšném složení přijímací zkoušky v němčině. Gymnázia měla pět tříd - 3 třídy gramatické, dvě humanitní a navazující filozofické studium, trvající dva roky. V prvních dvou třídách se vyučovalo německy a od třetí latinsky.
Dalším zajímavým počinem bylo zavedení funkce třídních učitelů, kteří vyučovali všem předmětům vyjma náboženství. Tomu se věnovali katecheté. Na konci školního roku po závěrečných zkouškách se konala veřejná slavnost na které dostávali premianti knihy a medaile s portrétem císařovny.
Za vlády Josefa II. byli ustanoveni krajští školní komisaři (r.1787), kteří byli podřízeni vrchnímu školnímu dozorci. Referovali zemskému guberniu (které se sloučilo s provincijními školními komisemi) o práci učitelů, stavu budov, o řádné docházce dětí, navrhovali platy a odměny učitelům a podávali návrhy na zlepšení škol.
Dalším počinem josefinské vlády bylo rozšíření a doplnění sítě škol o další školy triviální tam, kde bylo v obvodu půlhodiny chůze 90-100 dětí ve věku 6-12 let. O zřizování škol se staraly obce, vrchnost a školní patroni. Všechny chudé děti byly osvobozeny od placení školného a učitelé nesměli školné libovolně zvyšovat.
Na středních školách se za vlády Josefa II. vyučovalo pouze německy ve všech třídách a předmětech (dříve za Marie Terezie od 3.třídy latinsky). Na tomto typu škol byly odstraněny tělesné tresty. K udržení kázně se používala černá kniha a lavice hanby. Naopak jako pochvala sloužila kniha cti a lavice cti.
Nyní se zamysleme nad osobností učitele Jakuba Jana Ryby, situací na rožmitálské triviální škole a odrazem změn ve školství v životě této školy. Ponechejme nyní stranou skladatelskou činnost Jakuba Jana Ryby se kterou je jeho jméno převážně spojeno a věnujme se také jeho pedagogickému odkazu.
Přeštický rodák J.J.Ryba studoval v Praze na piaristickém gymnáziu, ale tato studia nedokončil a ve 3. ročníku vystoupil. Vedlo jej k tomu přání jeho otce. Ten chtěl, aby se jeho syn uplatnil jako učitel v Nepomuku, kde celá rodina bydlela. Důvodů, které vedly Rybova otce k tomuto jednání bylo více: J.J.Ryba měl ještě mladší nezaopatřené sourozence, o které bylo nutné se postarat a materiální prostředky nedostačovaly. V této době se také začaly rušit fundace, které umožňovaly studium chudým chlapcům. Navíc v roce 1784 bylo na gymnáziích zavedeno školné, a proto poklesl (již po druhé) počet studentů navštěvujících tento typ škol. Z těchto materiálních důvodů opustil J.J.Ryba studia, absolvoval preparanda a stal se učitelem. Učitelské povolání zavedlo Rybu do Mníšku a poté do Rožmitálu pod Třemšínem, kde setrval až do konce života.
Všichni učitelé triviálních škol měli povinnost vést školní deník. Ryba do něj zapisoval všechny události ve škole a s pečlivostí sobě vlastní dokumentoval všechny překážky, problémy a své názory.
Tento školní deník je zachován ve dvou svazcích. První svazek začíná Rybovým nástupem a první zápis je z 11.2.1788, kdy Ryba začal zastupovat učitele Poddaného a poslední zápis je v něm 22.4.1797. Ryba pak pokračoval ve vedení deníku v druhém svazku. První svazek obsahuje 9 úvodních stran označených římskými číslicemi a 482 dalších. Druhý svazek má 387 stran. Originální titul školního deníku zní: Schultagebuch bei der Rožmitaler Pfarschule vom Jahre 1788.
V obou dílech lze najít různé nepřesnosti. Např. druhý díl začínající rokem 1797, není úplný – chybí strany 175-6, 187-8, 193-6. Rybův zápis končí na straně 387 druhého dílu. Dále je tu strana 328 označena dvakrát a při číslování chybí stránky 163-4. Podobně i v prvním díle jsou dvakrát označeny strany 275 a 404 a strany 191-202 jsou poškozeny.
Deník kromě J.J.Ryby psali i školní pomocníci a jednu dobu i katecheté, jak bylo nařízeno. Kromě německého jazyka můžeme v prvním díle nalézt několik česky psaných dopisů a dialogů. V druhém díle je českých zápisů více včetně úvahy nad novým zřízením škol. V závěru druhého dílu ještě můžeme číst záznamy Rybova nástupce – jeho syna Václava.
Obsah deníku můžeme ještě dále rozčlenit podle charakteru jednotlivých záležitostí, které jsou v něm popisovány. Jedná se například o obecné a organizační záležitosti života a chodu školy, různé Rybovy žádosti většinou materiálního charakteru, záznamy o konaných inspekcích a semestrálních zkouškách. Dále tu najdeme i záležitosti týkající se žáků, jejich počtu, docházky, jejich chování a metod výuky. Nyní se všem těmto záležitostem věnujme podrobněji.
Z organizačních záležitostí lze zmínit odměny za píli a dobré chování, kterou byly zápis do knihy cti a veřejná pochvala. Učitel dětem onikal a pokud některé zlobilo, tykal mu tak dlouho, než se polepšilo. Mezi tresty patřil zápis do knihy hanby. O tělesných trestech se v deníku Ryba vůbec nezmiňuje a z uvedených příkladů je patrné, že Ryba pečlivě vážil, kdy je měl použít. Příkladem řešení kázeňských problémů může být první prohřešek, se kterým se Ryba v rožmitálské škole setkal. S datem 13.3.1788 je v deníku zaznamenán první případ žákovy nekázně. Vysmíval se a pomlouval svého učitele. Ryba sám o řešení situace nerozhodl. Provinění nechal posoudit celou třídu a ta přisoudila trest. Žák byl zbaven svého místa mezi slušnými a hodnými dětmi. Ryba pak v poznámce komentuje své rozhodnutí: “Chlapec hořce plakal a slzy, které mu tekly z očí, byly důkazem jeho opravdové lítosti. Tento trest byl pro něj krutější než všechny ostatní. Je také podložen zkušeností, že je nejhorším trestem a mstou, jsme-li k nepřátelům a k nevděčným lidem při každé příležitosti milí a dobrosrdeční. Tím je zahanbíme a mnozí se tím polepší a uznají svou vinu.” (Školní deníky, 1957)
Každý měsíc se konala tzv. měsíční zkouška. Děti při této příležitosti vypracovávaly měsíční písemné úkoly. Ve školním deníku pak Ryba zaznamenával nejlepší a nejhorší žáky. Na konci každého pololetí se konala ještě semestrální zkouška. Těmto zkouškám byli vždy přítomni: duchovní, místní světští dozorci, zástupci hospodářského a městského úřadu. Jejich nepřítomnost byla trestána pokutou pět dukátů. Ryba byl rád, když chodili představitelé vrchnosti, protože to utvrzovalo vzájemné dobré vztahy.4 Zváni byli i rodiče a příznivci školy.
Pokud byl učitel nemocný, vyučoval jeho pomocník v jedné třídě všechny děti a jinak vyučoval v první třídě.
Jednou z problémových věcí v rožmitálské škole byla špatná školní docházka dětí. Všechny děti mezi šestým a dvanáctým rokem byly podle Všeobecného školního řádu z roku 1774 povinny chodit do školy. Učitel Poddaný, Rybův předchůdce, povinnou školní docházku dětí nevyžadoval a leckteří rodiče si její význam patřičně neuvědomovali ani po Rybových intervencích a domluvách. Na tento problém si Ryba stěžoval po celou dobu svého působení v Rožmitálu a připomínal rodičům tuto povinnost. Se špatnou školní docházkou měl Ryba problémy i po zavedení opakovacích hodin pro mládež do dvaceti let. Bohužel někteří rodiče nebyli škole a jejím edukačním snahám nakloněni. Stávalo se, že odmítali posílat děti do školy a raději je nechávali pást dobytek.
Ve Starém Rožmitálu se vyskytl případ pokoutného vyučování. Ryba na tuto skutečnost upozornil hospodářský úřad v Rožmitálu, protože vyučovat bez povolení zakazoval dvorní dekret z 18.11.1783. Podle nařízení dostal neoprávněný učitel pokutu a při novém přečinu mu hrozilo vězení. V tomto případě se hospodářský úřad postavil za učitele a žena, která takto bez povolení vyučovala, byla potrestána.
Ryba znal velmi dobře všechny předpisy týkající se školy a osoby učitele, sám je vždy plnil a neváhal vymáhat jejich dodržování také od ostatních zainteresovaných. Ti bohužel většinou nebyli v jejich dodržování spolehliví tak, jak si Ryba přál. Proto jsou v deníku zápisy Rybových žádostí různým adresátům většinou o materiální zabezpečení školy. Podle tehdejšího nového nařízení měl hospodářský úřad vybrat školné, které měl pak celé odevzdat učiteli. Do té doby děti školné odevzdávaly přímo učiteli. O tom, jak hospodářský úřad svoje závazky plnil, svědčí Rybovy opakované žádosti o výběr školného.
V péči o školu v Rožmitálu se dělili město, vrchnost zastoupená hospodářským úřadem a farní úřad. Městský a hospodářský úřad se staraly o hmotné zabezpečení školy. O jejich malé aktivitě v péči o školu již bylo pojednáno. Farář byl hlavním představeným školy. V době Rybova příchodu do Rožmitálu byl místním duchovním správcem P.Kašpar Zachar, který měl na pomoc ještě kaplana. Jeden z nich měl ve škole vyučovat náboženství a biblickou dějepravu. P.Zachar nesouhlasil s probíhajícími školními reformami, a proto ve škole odmítal vyučovat. Dokonce ani za sebe jako náhradu neposílal kaplana. Ryba byl opačného názoru a jejich dlouhodobá pře byla vyřešena až při inspekci 12.8.1795, kterou vedl krajský školní komisař František Xaver Stark. Ten uznal zanedbání výuky ze strany farního úřadu a zasadil se, aby byla církevními úřady učiněna náprava. Po zásahu církevních orgánů se situace uklidnila a duchovenstvo začalo ve škole opět vyučovat.
Závěrem lze říci, že se za vlády Marie Terezie a Josefa II. radikálně změnila situace ve školství. Došlo k důležitému počinu - byla zavedena povinná školní docházka. Zpočátku nebyla důsledně dodržována, ale za vlády Josefa II. byl v tomto směru učiněn pokrok. Zároveň byla za jeho panování rozšířena síť triviálních škol, což vedlo k větší dostupnosti vzdělání širším vrstvám obyvatelstva. Přestože žáci byli povinni platit školné, byl brán neopominutelný ohled na chudé, kteří byli této povinnosti zbaveni. V této době existovala také jasná germanizační snaha, proto se ve školách děti učily německy. Po zrušení jezuitských gymnázií a při pozdějším zavedení školného do zbývajících škol tohoto typu, výrazně poklesl počet studentů a další adepti měli znesnadněn přístup do těchto škol. Jistě pozitivní bylo zrušení tělesných trestů na gymnáziích.
Ryba byl krásným příkladem učitele osvícence, který se hlásil k tereziánským a josefinským školním reformám, plnil úřední nařízení, dodržoval předpisy, ale nebál se o nich uvažovat kriticky. Tam, kde si byl jist, že zná lepší řešení, se nebál jít proti předpisům a vše dokumentoval ve školním deníku. Snahou o uvádění reforem do praxe a o jejich dodržování ostatními zúčastněnými a také díky svým charakterovým vlastnostem, zvláště pečlivosti a vytrvalosti, sváděl boje s často zaostalými názory svých zřizovatelů, nadřízených a rodičů. Závěrem lze také říci, že Rybovým cílem bylo vychovat v součinnosti s církví a rodiči dobré, vzdělané a mravné občany.
Literatura:
BERKOVEC, J. Jakub Jan Ryba. 1. vyd. Jinočany: H&H, 1995. ISBN 80-85787-97-0
BRODNÍČEK, J. Jakub Jan Ryba – pedagog. Jubilejní příležitostný tisk. Rožmitál p. Třemšínem: MěKS a Přeštice: OKS Plzeň-jih, 1990.
FROLEC, V. a kol. Vánoce v české kultuře.1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1988.
GREGOR, V.; SEDLICKÝ, T. Dějiny hudební výchovy v českých zemích a na Slovensku. 1. vyd. Praha: Supraphon, 1973.
Jakub Jan Ryba o svém hudebním životě. Přel. I. Janáčková, 1. vyd. Praha: Edition Č.H, 1946.
FELBIGER, J.I. Methodenbuch. Praha, Vídeň, Lipsko: F. Tepmpsku, G. Frentag, 1896.
KÁDNER, O. Dějiny pedagogiky. 2. díl. Praha: Dědictví Komenského, 1910.
NĚMEČEK, J. Jakub Jan Ryba. 1. vyd. Praha: SHV, 1963.
NĚMEČEK, J. Nástin české hudby XVIII. století. 1. vyd. Praha: SNKLHU, 1955.
SOMR, M. a kol. Dějiny školství a pedagogiky. 1. vyd. Praha: SPN, 1987.
SPĚVÁČEK, V. Jakub Jan Ryba, vychovatel našeho lidu. 1. vyd. Praha: SPN, 1984.
Školní deníky Jakuba Jana Ryby. Přel. J. Němeček, 1. vyd. Praha: SPN, 1957.
ŠTVERÁK, V. Stručné dějiny pedagogiky. 1. vyd. Praha: SPN, 1983.
Poznámky