Olomoucký seminář o metodologických problémech hudební pedagogiky v roce 1968

Luděk Zenkl (Ostrava)

Hudební pedagogika jako vědecký obor je u nás v nejnovější době značně podrobně a souhrnně pojednána ve společné monografii Jiřího Fukače, Stanislava Tesaře a Jozefa Vereše Hudební pedagogika (Koncepce a aplikace hudebně výchovných idejí v minulosti a přítomnosti, Brno 2000). Než se k tomuto stadiu dospělo, prošla vědecká hudební pedagogika poměrně dlouhým vývojem, v němž hrál olomoucký seminář v roce 1968 dosti výraznou pozitivní roli. Vědecké poznatky o různých jevech a koncepcích hudební výchovy ve všeobecně vzdělávacích školách, mimo školu a v odborném hudebním školství přinášely již dříve v dílčích otázkách stati v  hudebních a v hudebně výchovných časopisech, referáty na konferencích a knižní publikace. Jmenujme pro příklad závažný spis Vladimíra Helferta Základy hudební výchovy na nehudebních školách (l. vyd, Praha 1930), odborně vytříbený časopis Hudba a škola (1929 – 1933), I. mezinárodní hudebně výchovný kongres, pořádaný Společností pro hudební výchovu v Praze r. 1936 (sborník z tohoto kongresu byl vydán, ale nyní je těžko dostupný a v hudebně pedagogické literatuře dosud nebyl náležitě reflektován), dále sborníky Dokumenty boje o hudební výchovu (Materiály z celostátní konference Svazu československých skladatelů o hudební výchově lidu v Praze 1956 , vyd.Praha 1956) a Materiály z vědecké konference o hudební výchově mládeže v období dopívání, pořádané katedrou hudební výchovy na Pedagogickém institutu v Ostravě 18.června 1963 (vyd. Ostrava 1963). V těchto a v řadě dalších materiálů a jednání o hudební výchově šlo o zkvalitnění hudební výchovy a také o boj za její významnější uplatnění v našem školství a v mimoškolních zařízeních, ale jejich autoři neměli v úmyslu konstituovat hudební pedagogiku jako svébytný vědecký obor a promýšlet její strukturu a metodologii. K tomu došlo až v 60. letech minulého století, v době jistého uvolnění politických a ideologických pout naší společnosti (bohužel jen krátkodobého).

V tomto období byl také umožněn rozvoj sociologie a rovněž i hudební sociologie, která znamenala pro vědeckost hudební pedagogiky značný stimul a přínos. V roce 1966 uspořádal Svaz československých skladatelů v Praze hudebně sociologický seminář, na němž zaznělo několik příspěvků, pro budoucnost hudební pedagogiky podstatných, zvláště Ladislava Mokrého, Vladimíra Karbusického, Jiřího Fukače a Ivana Poledňáka, jehož referát byl nazván přímo Hudební pedagogika a hudební sociologie (viz sborník Otázky hudební sociologie, Praha 1967, s.51 – 56). Ovšem již před tím, v návaznosti na mezinárodní setkání hudebních pedagogů z roku 1958, pořádaném opět Svazem čs.skladatelů, vznikla myšlenka na zřízení Ústavu pro výchovu hudebním uměním, jenž měl být především vědeckým pracovištěm, ale z tohoto plánu předčasně sešlo. V roce 1967 byla ustavena Československá společnost pro hudební výchovu a při ní bylo zřízeno několik komisí. Komise pro zahraniční styky reagovala na nově se otevírající možnosti mezinárodních styků našich hudebních pedagogů, jež významně napomáhaly rozvoji vědeckých aspektů naší hudební výchovy. Vedl ji letošní jubilant Ladislav Daniel. Komisi pro dějiny hudební výchovy řídil Vladimír Gregor a brzo dospěl k velmi cennému výsledku, když spolu s Tiborem Sedlickým zpracovali a vydali Dějiny hudební výchovy v českých zemích a na Slovensku (Praha 1973). Vědecké bádání v hudební pedagogice posílil nový časopis - čtvrtletník Akcent (l. číslo vyšlo r. 1970), jenž však záhy skončil spolu se zrušením celé ČSSHV. Do toho neblahého termínu stihla další odnož Společnosti, Komise pro hudebně pedagogickou teorii a výzkum za vedení Luďka Zenkla uspořádat tři odborné semináře, speciálně zaměřené na hudebně pedagogickou vědu: o metodologických problémech hudební pedagogiky, o metodologických problémech hudebně pedagogických výzkumů a o analýze hudebních skladeb. Věnujme každému z nich samostatnou pozornost.

Často se připomíná, že v oblasti hudební výchovy je valná většina výzkumné práce směřována na zkvalitnění praxe, zatímco studium problémů vědy samé je spíše opomíjeno. Proto na zahájení činnosti výše uvedené komise pro hudebně pedagogickou teorii se první seminář zabýval právě metodologickou problematikou vědy samé. Využijme výhody, že z tohoto semináře bylo ještě možné vydat sborník a při charakteristice jednání a výsledků semináře můžeme postupovat podle něj. Seminář se konal ve dnech 4. – 6. prosince 1968 v Olomouci a sborník pod názvem Metodologické problémy hudební pedagogiky vydala Čs. společnost pro hudební výchovu v roce 1969 v Praze. Semináře se zúčastnilo 60 odborníků z Českých zemí a ze Slovenska. Stati publikované ve sborníku se podle svého obsahového zaměření řadí do dvou skupin; první tři příspěvky se zabývají problematikou hudební pedagogiky jakožto vědeckého oboru ve vztahu k vědám pedagogickým a k muzikologii jako k celku, tedy základními otázkami systematiky hudební pedagogiky:

• Vladimír Jůva, Pojetí hudební pedagogiky (s. 3 – 9 cit.sborníku),
• Ladislav Burlas, Hudobná pedagogika v systéme hudobnej ved,y (s. 10 – 22),
• Jiří Fukač, Hudební pedagogika a muzikologie (s.23 – 31).

Další příspěvky jsou věnovány některým speciálním problémům:

• Miloš Jůzl, Estetika a hudební pedagogika (s. 32 – 38),
• Viliam Fedor, Predmet hudobnej psychológie (s. 39 – 48),
• Libor Melkus, Metody hudebně pedagogického výzkumu (49 – 59).

Následují Závěrečné poznámky k průběhu a výsledkům semináře Luďka Zenkla, v jejichž rámci je též podán stručný výtah z referátu Ladislava Mokrého Hudobná sociológia a hudobná výchova (podle poznámek, protože úplný text nebyl při vydávání sborníku k dispozici).

Uvedení referenti se svým předneseným tématům věnovali publikačně i později, v tisku nebo na různých dalších konferencích. Specifické otázky hudebně pedagogické vědy propracovávali dále zvláště Ivan Poledňák a Jiří Fukač, viz naoř. jejich společnou studii Hudební pedagogika (Opus musicum, 1976, č. 2, s. 33 – 38), která představuje návrh znění první části textu, který autoři připravili pro publikaci Hudební věda, která pak vyšla ve třech svazcích značně později, v roce 1988. To je též důkazem, že hudební pedagogika se stala uznávanou složkou souboru disciplín hudební vědy. Obdobně je chápána hudební pedagogika v rámci muzikologie v obsáhlé příručce Úvod do studia hudební vědy (FF UP Olomouc 2001, 260 stra textu) týchž autorů.

Seminář Metodologické problémy hudebně pedagogických výzkumů se konal ve dnech 21. a 22. ledna 1970 opět v Olomouci. Podle sdělení docenta Libora Melkuse, který tehdy jednání připravoval a vedl, byl sborník referátů již zadán do univerzitní tiskárny UP v Olomouci, ale na tehdy již běžný “normalizační” zásah jednoho profesora bylo vydání nakonec zamítnuto (snad by se mohlo podařit tento materiál někde objevit?). Seminář se konal s mezinárodní účastí a tu představovali vzácní hosté z tehdejšího západního Německa, PhDr. Helga de la Motte z Hamburku, dnešní profesorka a významná muzikoložka, a doc..PhDr. Kurt Erich Eicke z Bochumi-Querenburgu (který bohužel za několik let zemřel). Uveďme referenty a jejich příspěvky podle programu jednání:

• Ján Velikanič (PFUK Trnava), Získavanie faktov v pedagogickom výzkume,
• Vladimír Jůva (UJEP Brno), Historicko srovnávací metoda v hudebně pedagogických výzkumech,
• Jiří Kotásek (PFUK Praha), Pedagogický výzkum jako obsah učitelského vzdělávání,
• Kurt Erich Eicke (NSR), O možnostech a hranicích kvantitativních metod v hudebně pedagogickém výzkumu,
• Jan Budík (VÚP Praha), Problémy pedagogického zkoumání nové koncepce hudební výchovy na ZDŠ,
• Libor Melkus (FFUP Olomouc), Hudebně pedagogické výzkumy a hudební psychologie,
• Helga de la Motte (NSR), Hudební nadání a jeho měření (s ukázkami Bentlyho testů,
• Vladimír Černý (Bratislava), Vznik a poslanie nár. podniku Psychodiagnostické a didaktické testy,
• Viliam Fedor (PF Nitra), Výzkumy intonacie,
• Otakar Martinovský (PFUK Praha), Problémy hudebně estetického experimentu na ZDŠ.

Jak patrno, jednání semináře se dotklo i tzv. nového pojetí hudební výchovy, které bylo tehdy postupně zaváděno nejprve do menšího počtu škol s pokusnými učebnicemi a metodickými příručkami a průběžně ověřováno a zkoumáno. Cenné bylo, že se problematika hudebně pedagogického výzkumu řešila jednak v obecné metodologické rovině a jednak na základě již uskutečněných výzkumů.

Třetí z probíraných akcí komise pro hudebně pedagogickou teorii a výzkum Seminář o analýze hudebních skladeb z hlediska potřeb všeobecné hudební výchovy a popularizace se konal v Praze ve dnech 1. a 2. prosince 1971. Pro nedostatek vhodnějšího materiálu zde vycházím ze zprávy o tomto semináři, kterou jsem publikoval v tehdejším časopise Estetická výchova, 1972, č. 9, s. 231 – 232 (“Ze semináře o analýze hudebních skladeb”). Příprava tohoto semináře probíhala tak, že byl stanoven úvodní referát s pracovním názvem “Typologická rozmanitost hudby jako určující klíč k hudebně analytickému přístupu” a ujal se ho Miloš Jůzl, načež v pozvánce na seminář byl nastíněn poměrně široký okruh problematiky, jíž by se měly věnovat další referáty. Příspěvků bylo přihlášeno značné množství, tematicky sice nebyly vyčerpány všechny naznačené otázky, zato se objevila i některá užitečná témata přesahující původní záměry. Uveďme pro stručnost opět jen soupis přednášejících a jejich referátů:

• Miloš Jůzl, Smysl a možnosti hudebněvědných analýz,
• Viliam Fedor, Vzťahy hudobného materiálu k mimohudobným faktorom vo vokálnej a  inštrumentálnej hudbe,
• Jaroslav Smolka, Problémy teoretické analýzy hudebních slohů,
• Bohumil Dušek, Význam analýzy ve fylogenezi a ontogenezi hudebního myšlení a jeho aplikovatelnost v hudebněvýchovné praxi,
• Jaroslav Jiránek, Význam intonační analýzy pro hudební výchovu,
• Juraj Pospíšil, Kompozičný rozbor ako príprava pre prácu v popularizácii hudby,
• Pavel Čotek, Vokální hudba a novodobé skladebné techniky,
• Jozef Tvrdoň, Jednota motivácie, emócie a poznania v procese hudobnej výchovy.

Václav Dvořák se zaměřil na princip dynamičnosti při rozboru jednoho Bachova preludia, Karel Risinger rozvedl ve svém příspěvku některé závěry svých prací o hierarchii hudebních celků pro praktické použití v pedagogické práxi. Na pedagogickou aplikaci hudebněvědné analýzy skladeb se zaměřil také Radko Rajmon, průvodním slovům ke koncertům věnoval pozornost Ilja Hurník, Miloš Navrátil informoval seminář o průběhu a výsledcích výzkumu, s jakou pozorností sledují speciálně připravení a nepřipravení studenti konzervatoře různé novodobé skladby, Vladimír Přikryl mimo jiné podrobněji popsal průběh procesů v mozkové kůře při vnímání hudby, Arnošt Košťál hovořil o svých zkušenostech z výuky intonace na hudební škole pro mládež s vadami zraku.

Sborník příspěvků z tohoto semináře opět již nemohl vyjít stejně jako se už nemohl uskutečnit seminář o hudební psychologii, plánovaný komisí na podzim roku 1972.

I když nebylo možné blíže probrat a zhodnotit jednotlivé zde zmíněné referáty, přece jen alespoň jejich přehled dává možnost nahlédnout do vědecky zaměřených hudebně pedagogických snah období, které je díky mnohostranné aktivitě tehdejší Čs. společnosti pro hudební výchovu nejen v oblasti organizační ale též publikační těžko dosažitelným vzorem dnešku.. Nicméně zájem o teorii a výzkum v hudební výchově pokračoval na pozdější nové platformě České hudební společnosti a její součásti Společnosti pro hudební výchovu, při níž byla rovněž vytvořena komise pro teorii a výzkum a nejvýraznějších výsledků se dobrala vydáváním několika ročníků vědeckoinformačního bulletinu Teorie a výzkum v hudební pedagogice péčí PhDr.Milana Holase, Csc., v osmdesátých letech.

Závěrem svého příspěvku hodlám charakterizovat dnešní stav teorie hudební pedagogiky ve vztahu k metodám dedukce a indukce. Zdá se, že ve vytyčování úkolů pro hudební pedagogy v mnoha příspěvcích na konferencích, ve sbornících a v časopisech často převažuje aplikace podnětů z různých věd a obecných poznatků nad znalostí běžné hudebně výchovné praxe a jejích možností, tedy že v poznávání a v  rozvíjení problematiky hudební výchovy dedukce převládá nad indukcí. Chybí nám soustavný a průběžný výzkum stavu hudební výchovy na školách a chybí nám ovšem i instituce, která by takový výzkum prováděla. V souvislosti s tím se například na učitele kladou někdy nároky nereálné a hudební výchova pak nedosahuje žádoucí kvality.