Výchova k tvořivosti – klavírní improvizace na konzervatoři a pedagogické fakultě.
Zdeněk Berger (Hradec Králové)
Soudě podle pozornosti, která je u nás věnována problematice improvizace na poli teorie, jde o probádaný a “zvládnutý” obor. V květnu 1996 na toto téma uspořádala katedra hudební výchovy Pedagogické fakulty UK konferenci s mezinárodní i reprezentativní tuzemskou (Petr Eben !) účastí, kde zazněla řada zajímavých a podnětných příspěvků. K dispozici je poměrně rozsáhlý objem publikací a skript1), zajímavou a náročnou představu u předpokládané úrovni výuky obsahují učební osnovy konzervatoří.2) Situace v oblasti praxe je ale poněkud jiná – většina absolventů klavírních oddělení konzervatoří a kateder hudební výchovy improvizovat neumí.
Zdá se, že hudební praxe se stále ještě v převážné většině opírá o tradiční (“oficiální”) trojfázový model podílu jednotlivce na existenci hudby (v jedné z rolí buď skladatele, interpreta či posluchače), který improvizaci vytěsnil do zcela okrajové role. Na ZUŠ se o improvizaci sice mluví v osnovách, ve skutečnosti tam ale jde téměř výlučně o výuku interpretace. Na ostatních typech škol je situace obdobná.
Vysokoškolská skripta věnovaná předmětu už svými názvy – variacemi na téma “improvizace klavírních doprovodů lidových písní” – vypovídají o skutečném obsahu výuky, která by byla výstižněji označena spíš např. názvem “Stylizace písňových doprovodů”. Nad obsahem těchto skript se ptáme “co zde je či má být vlastně improvizováno ?”
V názorech na to, čím vlastně hudební improvizace je, panuje vcelku shoda : nejde o “vynalézání” zcela nových hudebních struktur, ale o kombinační obměňování určitého počtu zvládnutých prvků (“stavebních kamenů”) a technologií (způsobů jejich použití). Jde tedy o jakousi analogii se studiem cizího jazyka : o zvládnutí “slovní zásoby a frazeologie” (akordy a jejich základní sledy, stupnice, melodické ozdoby, základní typy sazby apod.) a “gramatiky” (“klasické” a naproti tomu paralelní spoje v harmonii, zásady stavby pěti- a vícehlasých akordů v jazzu, imitační technika ...) a následné vytváření relativně nových “promluv”. Analogií “konverzačních témat” pak mohou být různé styly v rámci jednoho hudebního jazyka (např. studie imitující hudbu barokní, klasicistní a romantickou při užití stejného okruhu harmonických prostředků a pravidel v rámci tzv. klasické harmonie). Záhy zjistíme, že určité hudební typy se liší v tolika základních složkách, že lze mluvit o různých hudebních jazycích. I ty však lze převést na některé společné jmenovatele, přesněji – lze nalézt dílčí prvky, upotřebitelné i v zdánlivě nijak nesouvisejících hudebních typech. Patří k nim běžné harmonické spoje (kadence, postupy s vedlejšími a chromatickými funkcemi), stupnice, základní typy klavírní sazby, elementární polyfonie imitační a neimitační apod. Tyto prvky byly východiskem při výukovém programu improvizace ověřovaném na hudební katedře Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové v 90. letech minulého století (podrobněji popisuji projekt ve své disertaci).3) Během čtyř semestrů jsme pracovali s materiálem písní lidových i z oblasti populární hudby (transpozice, modifikace metra, variační obměňování melodie, harmonizační varianty, různé typy sazby), věnovali se připravené improvizaci studií v historických stylech evropské artificiální hudby (barokní preludium, klasicistní rondo, romantická taneční idealizace, impresionistická, neoklasicistní a neofolklorní studie apod.), pokusili se o fugato, hráli bluesové “dvanáctky”, jazzové standardy atd. Z poznatků, které z tohoto experimentu vyplynuly, bych zdůraznil především ověření faktu, že improvizace je (v mezích určité úrovně) naučitelná, studenti jsou schopni si osvojit prvky jim dosud neznámých stylů, zvládnout úkoly, které považují zpočátku za neřešitelné apod. Na druhé straně je zarážející především propastný rozptyl múzičnosti improvizovaných i připravených (tedy “komponovaných”) pokusů. Ukazuje se také, jak nízká je schopnost aplikovat v praxi teoretické poznatky, a jak mělká je mnohdy úroveň těchto poznatků. Dále je zřejmé, že pokud budeme při zjišťování míry hudebnosti akcentovat především význam kreativních schopností, dojdeme k závěru, že na našich pedagogických fakultách a konzervatořích studuje i řada studentů s velmi průměrnými dispozicemi.
Ne každý student oboru hudební výchova ve své budoucí praxi uplatní dovednost realizovat číslovaný bas, improvizovat fugato nebo jazzové chorusy. V rámci volitelně výběrového předmětu by ale měl mít možnost se to naučit. Závazné by jistě mělo být zvládnutí písňových doprovodů, za úvahu stojí jejich modernizace (či přesněji : aktualizace) v oblasti harmonie a sazby. Tam, kde dnes lidová píseň žije, je její interpretace ovlivňována většinou spíš současným etno-popem, než výsledky bádání folkloristů.
Na konzervatořích je v oblasti improvizace – stejně jako v hlavním oboru - nezbytný individuální přístup k jednotlivým studentům. Nad rámec určitého závazného minima (aplikovaná tradiční harmonie a elementární polyfonie, dvou- a třídílná forma, rondo, variace, práce s materiálem písní) pak lze zařadit podle uvážení např. improvizaci jazzovou, quasibarokní apod.
Současný pluralitní model hudební kultury sice na jedné straně zvyšuje prestiž improvizace, na straně druhé se výrazně zvětšil prostor, v němž se musí např. budoucí učitel hudební výchovy bezpečně orientovat. Je to dnes nejen svět evropské artificiální hudby, ale též jazzový okruh se svou téměř bezbřehou stylovou rozmanitostí, a minimálně od konce 80. let 20. století také sféra tzv. etnické hudby – tedy hudba doslova celého světa. K tomu nutně připočtěme nové technologie generování a zpracovávání zvuku (např. soudobé elektrofony a práce s nimi) a oblast využití současných informačních médií. Je zřejmé, že závazně nezbytné minimum vědomostí a dovedností dnešního hudebního pedagoga se v mnohém liší od ideálního modelu vybavenosti pro tutéž profesi v 2. třetině minulého století. Dnes ještě víc než kdy v minulosti bude platit, že ne každý může umět ve svém oboru všechno. Co by ale nemělo nikdy z hudební výchovy v nejširším smyslu slova a na žádném z jejích stupňů zmizet, je výchova k tvořivosti, kterou vhodně strukturovaná výuka improvizace jistě velmi vhodně reprezentuje. A mimoto - motivuje, rozvíjí hudebnost a je (nebo může či měla by být) i skvělou zábavou : musica ludus !