Hudební ekologie jako součást hudební výchovy?
Hana Adámková (Ostrava)
Již od roku 1993 funguje v rámci České hudební společnosti ekologická komise, pracující od roku 1996 pod názvem Hudebně ekologické sdružení. Nemůžeme tedy říci, že by byl dnes pojem hudební ekologie něčím zcela novým. Bohužel ale musíme konstatovat, že hudební pedagogika této dílčí ekologické disciplíně dosud nevěnuje žádoucí pozornost. Podstatnou část aktivit, směřujících k ochraně našeho akustického prostředí, stále vyvíjí hudebně-ekologické spolky, které pracují na bázi multiprofesních občanských sdružení a jejichž snahou je upozorňovat na fenomén hudebního hluku a jeho zdravotní rizika.
Hudební hluk se totiž stává stále závažnějším problémem, jímž je třeba se zabývat a jejž bychom neměli podceňovat. Člověk žil tisíce let obklopen přírodními zvuky, akustickými projevy lidské komunikace a zvuky, vytvářenými různými lidskými činnostmi. Toto přirozené akustické prostředí člověka se zejména během posledního století drasticky změnilo a to především v souvislosti s mohutným rozvojem techniky. Tradičními zdroji hluku se staly výrobní podniky a doprava, jejichž provoz v podstatě nemůžeme výrazněji ovlivnit. Tento hluk je však v poslední době stále více vydatně podporován téměř všudypřítomnou reprodukovanou hudbou, která – zní-li příliš hlučně, či je-li reprodukovaná na nevhodném místě nebo v nevhodnou dobu – působí jako hudební hluk.
Jako hudební hluk můžeme označit především hudbu, která je reprodukována příliš hlučně. Nadměrně hlasitá hudba škodí sluchovému orgánu a zdraví vůbec zejména z hlediska dlouhodobějšího působení. Nemusí přitom jít pouze o tzv. postjazzové nonartificiální hudební směry, kde se dlouhodobý příliš hlasitý poslech uplatňuje nejčastěji, ale rovněž o hudbu artificiální, je-li poslouchána permanentně v dynamickém stupni např. fff. Motivace poslechu takového typu hudby může souviset s nejrůznějšími atributy, počínaje pocitem seberealizace a sebevyjádření přes vyjádření nesouhlasu či revolty až k manifestaci sebevědomí, síly a tvrdosti. Následky konzumace příliš hlučné hudby pak můžeme konstatovat primárně v somatické rovině, kdy dochází ke snižování vnímavosti, citlivosti a rozlišovacích schopností sluchového orgánu a jeho degeneraci nadměrností podnětů. Mimořádně nebezpečnou formou konzumace nadměrně hlučné hudby je pak poslech z walkmanů, kdy je sluchový orgán vystavován zátěži, jež může vést již ve středním věku k trvalému poškození sluchu.
Do kategorie hudebního hluku řadíme rovněž hudbu, která zaznívá na nevhodném místě či v nevhodnou dobu. Odjakživa byla produkce hudby vázána na specifická prostředí, která zaručovala vyniknutí její funkce. Již odedávna však hudba funguje také jako jakási zvuková kulisa, která kromě zaplňování akustického prostředí jinou funkci nemá. Mohutný rozvoj tzv. backgroundmusic, tedy “hudby v pozadí” můžeme pak zaznamenat zejména v souvislosti s rozvojem hudebního průmyslu, kdy se reprodukovaná hudba stala přístupnou takřka každému. Člověk si postupně zvykl vyplňovat své akustické okolí nepřetržitě znějící hudbou jakéhokoliv druhu, ačkoliv ji vlastně často neposlouchá, ale pouze pouští. Masové rozprostírání hudby je přitom signifikantní především pro centra větších měst, kde často zaznívá nejen v obchodech, restauracích a kavárnách, ale též na ulicích a z projíždějících aut. Člověk vesměs nemůže poslouchat hudbu nezúčastněně, ale musí se s ní identifikovat. Jestliže však na poslech není připraven (naladěn), hudba se najednou vnucuje a obtěžuje. Proces identifikace s ní se nemůže uskutečnit, což má za následek její neurotizující účinek. Hudba se pak stává rušitelem klidu, útočí na naši soustředěnost a vyrovnanost a začíná působit jako stresový faktor.
V minulosti (před rokem 1989) uvedené problematice nebyla věnována prakticky žádná pozornost a to z mnoha důvodů. Nadměrně hlasitá hudba nebyla mimo vyhrazené prostory příliš provozována a všudypřítomnou reprodukovanou hudbu z velké části reguloval nedostatek reprodukční techniky1). Na fenomén “hudby jako kulisy” se první reakce začaly objevovat v 80. letech, avšak tehdy se odehrávaly spíše v rovině estetického hodnocení (viz článek Jiřího Fukače “Background” a “video”: nové strašáky nebo estetické kategorie?).
V souvislosti se stále vzrůstající agresivitou “akustického smogu” je v současnosti otázkám hudební ekologie věnována větší pozornost, ovšem – jak jsme již konstatovali – nikoliv v rovině školní hudební výchovy, nýbrž o oblasti hudebně-ekologických spolků, jejichž úkolem je:
Hudebně-ekologické sdružení spolupracuje s lékaři, médii, ekology a pedagogy, pořádá besedy a odborné semináře, publikuje články a rozšiřuje letáky. Snaží se působit rovněž na kvalitu vysílání televize a rozhlasu a prosadit v legislativě povinnost řešit ve státní správě stížnosti na hluk z reklam, hudby a slova, reprodukovaného na nevhodném místě a v nevhodné době. Organizuje mezinárodní den boje proti hluku a pravidelně informuje o svých aktivitách na internetu (www.musicecology.cz). Současná hudební výchova se k uvedené problematice vyjadřuje velmi okrajově: v současnosti u nás existují dvě základní řady učebnic hudební výchovy, které při výuce používá většina učitelů tohoto předmětu. Autory první řady (A), vydané v nakladatelství Fortuna (1997) jsou J. Mihule, I. Poledňák a P. Mašlaň, druhá, modernější sada (B) A. Charalambidise, L. Hurníka, Z. Císaře, J. Pilky a D. Matouška vyšla ve Státním pedagogickém nakladatelství (1998). Bohužel ani jeden z těchto kompletů nevěnuje problematice hudební ekologie dostatečnou pozornost. Jediná zmínka v řadě A se v 8.ročníku omezuje na osmiřádkové konstatování, že hudby někdy může být až příliš a v řadě B se v 6.ročníku dočteme následující stručné sdělení bez jakéhokoliv dalšího komentáře: “…ale ona je hudba opravdu všude, kam se podíváš. Někdy je nám milá, někdy nám z ní vstávají vlasy hrůzou na hlavě…” 2)
V budoucnosti by přitom mohla hudebně-ekologická výchova probíhat naprosto cíleně v rámci hudební výchovy v různých formách od nejnižších ročníků školy. Již u dětí v mladším školním věku je možné rozvíjet schopnost naslouchat, vést je k intenzivnějšímu poznávání a vnímání zvuků, které je obklopují – tedy zvuků přírody, lidské řeči a posléze hudby samotné. Je třeba podporovat rozlišovací schopnost sluchového orgánu a vštěpovat dětem význam ticha3). Cvičení, směřující k většímu uvědomování si zvukového prostředí, pak mohou být zařazovány v různých hudebních činnostech, z nichž největší prostor poskytují složky pěvecká a instrumentální a poslech hudby. V rámci pěveckých činností můžeme vést děti k poznávání a vnímání zvuků přírody a rozvíjet u nich schopnost tyto zvuky napodobovat, naučit vnímat lidskou řeč pomocí záznamů jejich vlastních hlasů atp. V instrumentálních činnostech pomocí deklamačních cvičení a her se zvukem a tichem rozvíjet smysl pro zvuk a tón, pro rytmus řeči, artikulaci, zřetelný mluvní projev a pozornost. V rámci poslechu můžeme dětem objasňovat roli pauzy v hudbě, vysvětlovat význam bohatě diferencované dynamiky a podporovat soustředění při poslechu hudby.
Důležitou součást hudebně-ekologické výchovy by pak ve vyšších ročnících měla tvořit také teoretická báze, která by dospívajícím objasnila základní skutečnosti, týkající se hudebního hluku a to v rovinách biologické, psychologické a etické.
Vzhledem ke stále agresivnějšímu akustickému prostředí, které člověka obklopuje a jehož významnou část tvoří příliš hlučná či zbytečná hudba, je potřeba věnovat se hudebně-ekologickým aktivitám nejen na úrovni obecně prospěšných sdružení, ale reagovat na tuto skutečnost také v oblasti školství a výchovy. Školní hudební výchova totiž může – je-li vedena správnou cestou – výrazně napomoci k řešení tohoto problému nejen odpovědným formováním vztahu dětí k hudbě, ale rovněž zprostředkováním lepší orientace v celém zvukovém světě, který je obklopuje.
Poznámky
Literatura