Srozumitelně o estetice
K českému překladu eseje filozofa Davida Huma

Zdeněk Novotný

Katedra občanské výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Palackého

Souhrn

Článek je ohlasem na vydání českého překladu eseje Davida Huma a oceněním této skutečnosti, současně přibližuje tohoto filozofa a jeho hlavní myšlenky potenciálnímu čtenáři.

Klíčová slova

Aluze, David Hume, norma vkusu, empirismus, filozofie.

Summary

The article is a response to the publication of Czech translation of David Hume‘s essay. It appreciates this fact and tries to make a possible reader familiar with this philosopher.

Keywords

Aluze, David Hume, standard of taste, empiricism, philosophy.

V druhém čísle Aluze 2002, revue pro literaturu, filozofii a jiné, jejíž redakce sídlí na Katedře bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého, vyšel český překlad eseje Davida Huma “Of the Standard of Taste” pod názvem “O normě vkusu”. Autorkou překladu je Ivana Panochová, úvodní studii napsal Ondřej Dadejík. Tato skutečnost stojí za zaznamenání a pozornost, a to nejen ze strany umělecky zaměřené části akademické obce, která jistě ocení střízlivost Humova jazyka a stylu, ale i z toho důvodu, že jen málo prací tohoto světově známého filozofa bylo dosud přeloženo do češtiny. Málo je rovněž známo o něm samém, a proto je namístě stručně uvést alespoň nejvýznamnější fakta z jeho života a tvorby.

David Hume, filozof, ekonom, historik a diplomat, výrazná osobnost britského osvícenství, dobře známý především mezi francouzskými mysliteli tohoto období, pocházel z nebohaté skotské šlechty; u jména jeho předků i některých pozdějších příslušníků rodu se lze setkat také s pravopisem Home. Narodil se v Edinburghu 26. dubna 1711. Na Edinburghskou univerzitu nastoupil za účelem studia práv, avšak záhy se nadchl pro filozofii. Po vynuceném, ale krátkém a neúspěšném pokusu vstoupit do světa obchodu odjel r. 1734 do Francie a tam dal vzniknout dílu nazvanému “A Treatise of Human Nature”, jehož první knihy vydal v Londýně na přelomu let 1738 a 1739. Nevyvolalo však téměř žádnou odezvu a přineslo autorovi zklamání. Příznivého přijetí se dostalo až jeho esejům, které začaly vycházet od r. 1742 v Edinburghu. Po ročním působení v roli domácího učitele a společníka dostal nabídku účasti v zahraniční misi, kterou přijal. V té době vyšlo “Enquiry Concerning Human Understanding”, značně zkrácená a zpopularizovaná verze první knihy “Treatise of Human Nature”. Ani to se zprvu nesetkalo s velkým čtenářským zájmem. Do Anglie se vrátil r. 1749, poté přesídlil do Edinburghu, kde r. 1752 vydal “Political Discourses”, dosud své jediné dílo úspěšné hned napoprvé, a v Londýně už také vyšlo “Enquiry Concerning the Principles of Morals”, které sice nevzbudilo očekávanou pozornost, avšak sám autor je později prohlásil za nesrovnatelně nejlepší ze všeho, co napsal. Téhož roku, poté co se neúspěšně ucházel o katedru na Glasgowské universitě, byl ustanoven knihovníkem Právnické fakulty v Edinburghu. To mu umožnilo přístup k bohatému listinnému materiálu a dobré podmínky pro napsání šestidílných “Dějin Anglie”, které vycházely od poloviny 50. do začátku 60. let a završily jeho literární úsilí. Ještě předtím vydal “Natural History of Religion” a “Political Discourses”. V souladu s jeho poslední vůlí vyšly “Dialogues Concerning Natural Religion” až posmrtně, stejně jako jeho krátká autobiografie “My Own Life”. Roku 1763 přijal nabídku, aby pracoval jako velvyslanecký tajemník u francouzského dvora, kde v roce 1765 působil jako britský chargé d’affaires, přičemž po celou dobu svého pobytu ve Francii byl zahrnut mimořádnou pozorností a úctou nejprestižnější pařížské společnosti. Svou dráhu diplomata a státního úředníka definitivně ukončil návratem do Edinburghu ke svým oblíbeným knihám v r. 1769. Z filozofického poklidu ho nevyrušilo ani těžké onemocnění, které u něj propuklo na jaře r. 1775 a ukázalo se jako neléčitelné a smrtelné. S plným vědomím této skutečnosti trpělivě a bez jakýchkoli známek deprese, smutku či strachu očekával svůj konec. Zemřel 25. srpna 1776.

Po počátečních neúspěších se Hume přece jen proslavil už za svého života, avšak k tomu, aby byl plně pochopen, musely dorůst až další generace. Ve své době získal tento myslitel pověst především jako historik a esejista, později byl vysoce hodnocen jako politický ekonom, všeobecně je uznáván jako originální psycholog, avšak jeho největší myšlenkový vklad pro lidstvo spadá do oblasti filozofie. Je znám jako důsledný empirik, skeptik a kritik metafyzických konceptů, dokonce i těch, které jsou všeobecně akceptovány - jak laickou, tak odbornou veřejností: kauzalita, prostor, čas, substance, subjekt (Já). Hume přitom nikde netvrdí, že takové principy a entity neplatí či neexistují. Ukazuje jen to, co o nich skutečně víme, jak je poznáváme, a dochází k závěru, že určujícím činitelem zde není intelekt, logika rozumu, ale přesvědčení, víra (belief), která staví na opakující se zkušenosti. Tu pak opět logicky neoprávněně přenášíme na budoucnost. Jeho myšlenkové úsilí je dokladem toho, že mu nejde o problémy, které jsou pouze předmětem akademických diskusí, zcela nepřístupných obyčejným smrtelníkům, ale o věci našeho každodenního bytí - jen s tou připomínkou, že jejich problematičnost si často neuvědomujeme, protože je pociťujeme jako samozřejmou, jednoduchou, neproblematickou danost. Necháme-li stranou vážnost, které se Hume těšil u svých slavných současníků, jakými byli například A. Smith, Ch. Montesquieu, J. d’Alembert a další osvícenci, pak prvního velkého filozofického ocenění se mu dostalo od samého Immanuela Kanta. Ten napsal, že to byl Hume, kdo jej “vyrušil z dogmatického spánku” a dal tak významný podnět k jeho kritické filozofii, jak ji známe především z Kritiky čistého rozumu.

Mezi našimi filozofy jméno David Hume vzbuzuje spíše rozpačitou zdrženlivost než živou diskusi. Není k tomu ostatně ani dostatečně “živná půda” v podobě českých publikací, které by se tímto filozofem zabývaly. Větší samostatná pojednání mu věnovali pouze T. G. Masaryk (1883), který si jej cenil snad nejvíce ze všech filozofů, a potom již jen dva prvorepublikoví univerzitní profesoři - J. Tvrdý (1925) a F. Pelikán (1929). Od té doby vyšel o Humovi od českých autorů pouze jeden článek ve Filosofickém časopisu (1988) a jediná monografie (1999). Ve světě se přitom každoročně objevují nové a nové humovské publikace a od roku 1975 vychází pololetně i speciální časopis “Hume Studies”. Nutno rovněž podotknout, že z množství Humových děl v češtině vyšly pouze dvě dvojice prací: “Zkoumání o zásadách mravnosti a zkoumání o rozumu lidském” (1899) a “Přirozené dějiny náboženství a Rozmluvy o náboženství přirozeném” (1900), z nichž jen jedné práci se dostalo dalších vydání, a to “An Enquiry Concerning Human Understanding” pod názvem “Zkoumání lidského rozumu” v podobě čtivého, i když místy poněkud volného překladu, jehož autorem je V. Gaja (1972), a “Zkoumání o lidském rozumu” v překladu J. Mourala (1996). Širší filozofická veřejnost soudí Huma právě jen na základě tohoto spisu, zatímco jeho hlavní a nejobsáhlejší filozofické dílo - “A Treatise of Human Nature” (Traktát o lidské přirozenosti) - je známé málo a do češtiny přeloženo dosud není. Pouze ve slovenštině vyšel úryvek představující jednu dvacetinu jeho celkového rozsahu.

Humův esej “Of the Standard of Taste” (“O normě vkusu”) je pozoruhodnou ukázkou Humova myšlení i stylu. Ve své argumentaci autor odkazuje na příklady umělecké tvorby obecně známé (Homér) nebo blízké tehdejšímu britskému čtenáři (Ogilby), z nichž některé nám dnes mnoho neříkají. To však jeho záměr nikterak neoslabuje; vždy je zřejmé, že Hume přistupuje k otázkám vkusu jako empirik: “ .... rozdíl mezi soudem a citem je značný. Každý cit je správný, protože cit neodkazuje na nic kromě sebe a je vždy skutečný ...” (str. 83) To je důležitá teze Humovy estetiky, protože “krása není žádnou vlastností ve věcech samých: existuje pouze v mysli, která o nich uvažuje, a každá mysl vnímá různou krásu.” (str. 83) Dalším významným aspektem je důraz na opakovanou a tím i posilovanou zkušenost: “Když jsou předměty jakéhokoli druhu poprvé představeny oku nebo imaginaci, cit, který je doprovází, je nejasný ... dovolme mu u takových předmětů získat zkušenost a jeho cítění se stane přesnějším...” (str. 86) Humův empirismus a senzualismus ovšem neznamená subjektivismus, přitakání libovůli hodnotitele a rezignaci na hledání a nalézání obecně akceptovatelné normy vkusu. V jeho eseji se zřetelně rýsují kritéria určovaná jak vlastnostmi vnímajícího subjektu, tak vnímaného předmětu estetického souzení, což nacházíme později v Kantově Kritice soudnosti. Přímo se vnucuje otázka, zda Kanta neinspiroval Hume i v tomto ohledu. To dnes už asi nikdo nerozhodne, jisté však je, že jak Hume, tak Kant nabízejí teoretikům umění a odborníkům zabývajícím se estetikou určité řešení nebo alespoň naznačují jedno z možných směřování k němu.

Reference:

Aluze 2/2002, revue pro literaturu, filozofii a jiné

Adresa

Doc. PhDr. Zdeněk Novotný, CSc.
Sídliště 6. května 1048
756 54 Zubří