Může hudba vychovávat? Několik poznámek k výchovné funkci hudby
Lubomír Spurný
Katedra hudební výchovy PdF UP v Olomouci
Souhrn
Předložená studie ukazuje na základě historického srovnání textů některých autorů (Platon, Schiller, Fichte, Teige) měnící se pohled na výchovné možnosti hudby.
Klíčová slova
hudba, mravný, svoboda, vkus, výchova, Platón, Friedrich Schiller, Fichte, Hartmut von Hentig, Karel Teige
Summary
Is music able to educate? Remarks to educational function of music.
The study focuses the possibilities of education by music. The author tries to compare several texts by Plato, Schiller, Fichte, Teige.
Keywords
Music, vocal music, instrumental music, education, function
Předmětem mé úvahy se stala vcelku ohraná otázka: vychovává hudba člověka? Odpověď - jež nepostrádá příměs upřímné naivity - musí nutně znít ano, vždyť žijeme na konci epochy, která v pravdu zmíněného tvrzení věřila.
Tato víra má rovněž svou tradici. Jedním z prvních autorů, jenž ve svých filozofických textech uvedl řadu funkcí uměleckého díla spolu s individuálním hodnocením (vkusovým soudem) hudební produkce byl Platón. S odporem se autor odvrací od tzv. „romantické periody" nové musiké. Jeho rozhořčení se upírá na vše, co je spojováno s dionýským uměním. Jakmile se zdůrazňuje význam prožitku, nezřízená rozkoš individua (mnohostrunnost a panharmonie při našich zpěvech a písních), pak se rodí hudba, jejíž provozování bývá pro společnost škodlivé. Moudrý a vzdělaný člověk vychází z pravidel (nomoi), z čistých druhů hudby, tedy z přesně definovaného řádu. Nevzdělaný dav pak vyhledává hudbu na základě smyslového požitku. Synonymem výrazu krásný je Platónovi označení jako slušný, vhodný, mravný, mužný, zdravý, čistý, čerstvý, dokonalý, ušlechtilý, oslavný, radostný, zdatný, udatný, odvážný, pravdivý, jednotný, řádně sestavený, pravý rytmus. K hanlivým se naopak řadí výrazy jako změkčilost, nečinnost, uvolněnost, zneužití, překračování pravidel (nomoi), nerozum ( neporozumění pravidlům tvoření-Múz), míchání (všeho najednou), lež, naříkavý ráz, realistické afekty, nemít ponětí o správném uspořádání, bezuzdná svoboda, nízká smyslnost, přepjatost, nedostatek rytmu, ošklivost. Primárním úkolem umění je svádět publikum k očištění a pozitivním afektům, kdy divák-posluchač se má poddat charakteru představovaného děje.1 Autorovy postupy se mají vyznačovat přesností a jednoduchostí zobrazení. Chybně sestavený celek se naopak vyznačuje přílišnou artistností a iluzívností.
Nyní však zpět k funkcím hudby, nebo lépe k funkcím dobře sestaveného díla. V Ústavě promlouvá Sokrates k jakémusi Glaukónovi takto: „[...] vychování hudbou [je] proto nejúčinnější, že při něm nejvíce vnikají do nitra duše rytmus a harmonie a nejsilněji ji uchvacují, přinášejíce ladnost, a je-li kdo dobře vychován, činí jej ladným, pakli ne, naopak? A dále proto, že kdo má potřebné hudební vychování, má nejbystřejší zrak pro nedostatky a vady buď lidských děl nebo děl přírody a správně se nad nimi horší; krásné věci chválí a s radostí je přijímaje do duše má z nich potravu a stává se krásným a dobrým, kdežto věci ošklivé správně odsuzuje a nenávidí jich hned v mládí, ještě dříve než jest s to, aby pochopil rozumný důvod; a když pak přijde rozum, vítá jej člověk takto vychovaný, poněvadž jej pro svou příbuznost s ním on nejlépe poznává. Mně alespoň věru se zdá, pravil, že z takového důvodu se výchova zakládá na hudbě.".2 Není pochyb o tom, že Platón má na mysli výchovnou funkci a jakousi svého druhu zvláštní funkci poznávací (poznání před poznáním). Mít dobrý vkus - schopnost rozeznat, co je v umění správné - je podle Platóna výsledným produktem vzdělání. Maxima výchovy k umění tedy zní: pěstujme hudbu a všechna krásná umění proto, abychom vytvořili dobrý vkus, teprve poté se stáváme řádnými občany státu.
V Listech o estetické výchově (Über die ästhetische Erziehung des Menschen in Reihe von Briefen, 1793-94) Friedricha Schillera se ke slovu dostávají obecné otázky osvícenství a emancipace jednotlivce v hranicích morálního státu. Na rozdíl od Platóna jde pochopitelně o nově kladenou otázku, neboť historická zkušenost je odlišná. Pod vlivem Kantových spisů a francouzské revoluce je Schillerovi člověk a jeho potřeby skutečným předmětem zájmu. Proměnila se řada potřeb, struktura státu a státní správy. Rovněž hudba je jiná a oplývá řadou nových funkcí. Celý problém týkající se výchovné funkce hudby je navíc přesunut na pole nově vzniklé estetiky a sebevědomé estetické výchovy. Přes tyto rozdíly lze ovšem v textech jmenovaných autorů nalézt řadu styčných bodů. Jak Platón, tak Schiller se obracejí k podobným problémům, tj. jak s pomocí umění spojit autonomní svérázné osobnosti do jedné rozumně uspořádané společenské formace (u Schillera splývají společnost a stát v jedno). Parafrázujme zde alespoň několik myšlenek Listů: estetická výchova má člověku pomoci k pochopení politického jednání, neboť jedině výchova k umění má moc sjednotit lidskou přirozenost, která se jednostranně vyvinula ve směru jedné či druhé základní lidské síly - citu či rozumu. Přírodní stát, kde vládne pravidlo silnějšího musí být cestou zušlechtění jedinců převeden v morální společnost. Dokonalý „estetický stát", stát „krásného zdání", jenž je předobrazem budoucího rozumného státu, je prostředkován uměním. Estetický stát však prozatím zůstává utopickým projektem, který podle potřeby existuje v každé jemné duši.3
V průběhu 19. století nebyly požadavky estetické výchovy zcela konkrétní podoby. Když Napoleon I. formuloval zákon určený pro konvikt, kde byly vychovávány dcery císařských důstojníků, vyjádřil přání, aby se zde napříště hojně pěstovat zpěv.4 Zatímco jedni umírali na bojišti, jemné duše dívek měly být přednostně zušlechťovány hudbou. Hudba tak byla prostředkem výchovy a součastně prostředkem zápasu, lákavou ozdobou a případným věnem, které mělo vzbudit lásku k vlasti či přivést lepšího ženicha. Toto účelově racionální jednání vyjadřuje typ, který je v moderní společnosti běžný, ba žádoucí. Budeme-li nadále umění spojovat pouze s pocitem štěstí a úniku z reality do svobodného estetického státu, budeme nutně zklamáni.
Jako další z mnoha dokladů užití výchovné funkce hudby k nám hovoří myšlenky Fichteových Promluv k německému národu (Reden an die deutsche Nation, 1807-08). Zde se dozvídáme o návrhu obnovit pocit národního sebevědomí prostřednictvím výuky zpěvu. Pruský král Friedrich Wilhelm III. pak skutečně o rok později, v roce 1809, zavedl do národních škol zpěv jako povinný předmět.5
Několik uvedených příkladů má dokumentovat skutečnost, že hudba je spojována s výchovnými funkcemi odedávna, kdyby tomu tak nebylo, neexistoval by sebemenší důvod pro její dlouhou a úspěšnou existenci. Toto zjištění však zní poněkud banálně, neboť ulpívá v nekonečné oslavě hudby. Ta bez podobného komentáře bude jistě znít o poznání lépe. Otázkou však není, zda může hudba vychovávat člověka, nýbrž k čemu jej vychovává a komu (čemu) tato výchova slouží?
Každá politická formace, která sama sebe vždy nutně považuje za rozumnou a vlastní činnost za blahodárnou pro vlast či národ (a nemusí jít nutně o tzv. totalitní systémy), má tendenci využívat umění pro své propagandistické účely, jinými slovy pěstovat dobrý vkus spolu se zdůrazňováním pozitivních hodnot (v duchu anti-l'art pour l'art), tj. pedagogickou funkci umění, bojovat proti nihilismu, akcentovat řád, mravnost, disciplínu, význam rodiny, vlasti a národa. Hartmut von Hentig (1969) upozornil v jiných souvislostech na skutečnost, že dobrý vkus je získaná schopnost a v souvislosti s učení se dobrému vkusu dokonce použil výraz teror.6 Toto tvrzení zní již na první poslech poněkud přehnaně. Jeho význam tkví v tom, že náš pohled odvrací jiným směrem. Je jistě nemístné dávat vkus do jakékoliv souvislosti s terorem, byť by šlo jen o pouhou sentenci. Nemůže však být pochyb o tom, že v tomto světě nám vkus nepatří, neboť nejde a nemůže jít o něco bezprostředního. Vkus je přímo a nepokrytě spojen se základními nástroji kultury, s kurtoasií, se společenskými ohledy, s kulrurním průmyslem, s disciplinovaností při dodržování řady společenských pravidel.
K čemu tedy umění může vychovávat? Zřejmě ke všemu! Nepodceňujme tedy výchovnou funkci umění, pokud je tak mocné a může vychovávat k dobrému, pak stejně dovedně může vychovávat i ke zlému. Odsuneme-li stranou dávný teologický problém, od koho pochází krása, zda od boha či od ďábla7, platí pro hudbu, že její funkce netkví v ní samé, nýbrž ve vztahu k ní. Odpověď na otázku k čemu je hudba dobrá či nikoli tak leží mimo vlastní znějící strukturu. A snad právě proto je hudební umělecké dílo rovněž vhodným médiem řady různých, často i protikladných myšlenek. Hudba proniká sítí pojmového myšlení a od srdce k srdcím přenáší obsahy, jež jsou za jiných okolností jen stěží vyslovitelné. Platón se rozhodně nemýlí, hovoří-li o takřka bezmezném vlastnění uměleckého díla státem. Elita, která v podobě majetných zasvěcenců rozhoduje o charakteru produkcí, nemá zájem o díla, která v sobě ukrývají elementární neklid, nevázanost a neusměrnitelnost; respektive: jedná-li taková společnost racionálně, pokouší se i těchto vlastností využít ve svůj prospěch.8)
Ve vztahu k tomu, co zde již bylo uvedeno je na místě sestavit optimističtější vizi fungování hudebního díla. Měl bych se snad zmínit o nutnosti pěstovat hudbu, prohlubovat naši orientaci v ní, vychovávat k tvořivému hudebnímu slyšení, k němuž dochází prostřednictvím nahlížení vlastních technických postupů. Snad bych měl hovořit o hudbě, která se pokouší překonat naše odcizení k okolnímu světu. O hudbě, jež nabízí radost, prožitek, kompenzuje ztrátu reality moderní společnosti, kultivuje privátní a veřejný život. Nejsem si však jist, zda tato optimistická vize nebude znít falešně. Na závěr proto raději nabízím poslední - a v této podobě rovněž mezní - doklad fungování uměleckého díla. V dopise příteli z roku 1944 Karel Teige píše: „ Kladete-li si otázku: není surrealismus pouhým maximálním využitím lyrismu který způsobil že jistá díla starých mistrů se stala „věčnými", dovolte abych odpověděl bezvýhradně: ano. (...) Přesto, že mne dosavadní „automatické texty" uspokojují stejně málo, jako Vás. Tomu, že poesii budou dělat všichni, věřím doslova a do písmene a nepotřebuji hledat nějakou „přijatelnou" interpretaci. Právě proto, že dnes umělecká tvorba je a musí být odbornictvím, podobně jako je odbornictvím vědecká tvorba. Kontakt s tím, co se zve „publikem", je krajně omezený - dokonce: existuje vůbec publikum? - právě proto dojde, až to vývoj společnosti a kultury připustí, k dialektickému zvratu. Pak poesie, kterou budou dělat všichni - to nebudou knihy veršů, ani obrazy a sochy, neboť ty po odúmrtí lidové tvorby mohou být produkovány toliko odborníky - bude poesie, která se ztotožní se životem, bude aktem života, tak, jako jím je skutečná, dnes také krajně vzácná láska, která je jedním z projevů té poesie, kterou budou dělati všichni. Věřím v poesii bezrukých Raffaelů."9
Poznámky:
1) Srov. Platón, Ústava, Praha [1921] 2 1996.
2) Tamtéž, s.89.
3) Srov. Fridrich Schiller, Listy o estetické výchově, in. Výbor z filozofických listů, Praha 1992, s.128-228.
4) Tuto skutečnost popisuje Heinrich Schenker ve stati Zur musikalischen Erziehung (In. Heinrich Schenker als Essayist und kritiker. Gesammelte Aufsätze, Rezensionen und kleinere Berichte aus den Jahren 1891-1901 [ed. H. Federhofer], Hildesheim 1990, s. 154-166.)
5) Srov. Norbert Linke, Philosophie der Musikerziehung, Regensburg 1976.
6) Srov. Hartmut von Hentig, Spielraum und Ernstfall, Stuttgart 1969.
7) Ve středověku vstupuje vnímání do jiného vztahu. Nové hranice již nejsou vymezeny pojmy pravda a omyl, jak tomu bylo ve starověku, nýbrž pojmy hřích a spása. Vnímání se již nepřiřazuje původní pravda, čímž je mu odňata transparentnost. Teprve s pomocí myšlení nebo víry nabývá pravda určitého významu. Co se nám například jeví jako krásné může mít různé významy. Může být stejně tak dílem božím jako ďáblovým. Někteří autoři dokonce používali dialektickou formu, když tvrdili, že ošklivé je krásnější než krásné a že krásné je ošklivější než ošklivé. Měli přitom na mysli, že krásné nás spojuje s pomíjejícím, s pozemským, zatímco ošklivé nás od něj odpuzuje. V kontextu spásy a hříchu při překonání pomíjivého je z tohoto pohledu ošklivé lepší, a proto skutečně krásnější než krásné.
8) Alfred Einstein po vlastních zkušenostech s politikou Třetí říše označuje poměr státu k velikému umělci pouze za „platonický". Veliký skladatel je státu vždycky více nebo méně podezřelý. „A tak se veliký umělec nemůže příliš mnoho nadít od státu. Stát, jde-li to dobře, zadává objednávky, umělec se řídí svým vnitřním příkazem." Srov. Alfred Einstein, Skladatel, stát a skutečnost, in. Od renesance k hudbě dneška, Praha 1968, s.15-22.
9) Tento dopis je uložen v soukromé sbírce jednoho z potomků adresáta, který si vzhledem k obsahu dopisu nepřeje jeho uveřejnění.